Soustředění Rybník 2022 - 5. den: Středa celodenní

Ráno jsem si všechny, včetně holek, svolal na Šimiho a Lukyho pokoj, abych je poinformoval, co je dnes čeká. Tak zhruba to věděli, protože jsem o tom furt mluvil a zřejmě hlavně to přispělo k tomu, že čím víc se celodeňák blížil, tím byla nálada skleslejší.

V plánu jsem měl pospojovat známá místa (pramen Radbuzy, skalnatý výjezd i sjezd okolo Starého Herštejna na Vranovské sedlo) a přidat k nim 10 km technický brutus po červené z Vranovského sedla přes Haltravu do Capartic, kde já osobně kdysi kolo hodně nosil a sliboval si, že tudy už nikdy v životě na kole nepojedu. Odtud jsme měli po hlavní rychle sjet do Lískové a zadem okolo benzínky vystoupat na Čerchov. Na Čerchov bychom sice mohli rovnou z Capartic, ale to bychom přišli o půlku tohoto kopce. A jeho nejbrutálnější část. Z Čerchova bychom to vzali buďto pěšky přes krátký zákaz (jsou tam lesní schody) nebo to nějak objeli a sjeli do Újezdu, prohlídnout si statek Jana Sladkého Koziny. A pak to už jen doťapat známými místy na této straně Českého lesa podle času a chuti. Celkově to měla být zhruba klasická stovka a do dvou a půl tisíce metrů výškových. Prostě to, co jezdíme na delších celodenních výletech.

Takže jsem dětem tento plán načrtl a protože jsem se na jejich názor zatím vůbec neptal, zeptal jsem jich teď, jestli to vůbec chtějí jet. Nechtěl nikdo.

To mi rozhodilo pedály natolik, že jsem na jakoukoliv dnešní iniciativu rezignoval, předal řídítka Standovi, kterého jsme vyfasovali místo stále ještě zrakveného Honzy a malému Honzovi sebral jeho kolo a posadil ho na Drsoně. Protože mám naše děti rád a potřeboval jsem v klidu vychladnout a ne se na ně zlobit za svoji hloupost, že jsem je vyděsil přeháněním toho, co je čeká. Ale říct mi to mohli sami, to zase jo. To mě docela mrzelo.

Honza mi své kolo dát nechtěl, musel jsem ho přemlouvat, ale na Vranovském sedle jsem byl zase v pohodě a odtud už jsme oba seděli každý na kole svém.

Do Vranova jsme s Jasmínou (kvůli její bolavé ruce) sjeli po asfaltu, ostatní to vzali lesem. Ve vracečce, do níž Jasmína vjela skoro plnou rychlostí, jsem ji už viděl zalisovanou ve stromě, ale na sypké krajnici jí to neuklouzlo a zatáčku vybrala.

Na náměstí jsme natočili čerstvou vodu a dál už nás Standa vedl většinou technicky nenáročnými stezkami přes Klenčí do Újezda. Před Újezdem jsme u památníku Jana Sladkého Koziny udělali fotečku a poseděli u kofoly. Když jsem platil, servír se škubal, že prý mám neplatný peníz. Já, že platný je. On - že není a že zavolá vedoucího. Tak já, ať ho tedy zavolá. Servír odběhl, přiběhl, rozměnil mi peníz na menší a s tím větším zase odběhl. Když znovu přiběhl, normálně jsem zaplatil tím, co mi rozměnil a odjeli jsme. Katastrofa, když člověk pracuje s penězi a přitom je nezná - neví, které platné jsou a které platné nejsou.

Sjeli jsme do Újezdu a prohlédli si muzeum Jana Sladkého Koziny. Já na takové prohlídky moc nejsem, ale tady se mi líbilo už kdysi a dnešní prohlídka se moc líbila i dětem. Chvíli před námi tady zavítala i Lenka se svojí grupou. Zápis do Knihy jsme udělali hned za nimi.

Z Újezdu jsme se vydali do Domažlic, kde jsme se v krčmě na náměstí sešli s ostatními, kteří už tady seděli. Holky si daly napůl jednu pizzu, Šimi s Lukym druhou a jen Mejty si ji dal celou sám. Honzovi stačila zmrzka.

Z Domažlic nás Standa vedl podél Českého lesa směrem k Bělé. Dnes byl opravdu vypečený den, 32°C a tak nikdo nenamítal, když jsme v lese zastavili a já si ve svém plecháči udělal kávu a v klidu si ji vychutnal. Někde v těchto končinách na trní Jasmína píchla přední duši. Byl to jediný takovýto defekt naší skupiny za celé soustředění.

Protože jsme potřebovali vodu a v žádné vesnici nikde nic neprodávali a ani hospody v nich nebyly, zastavil jsem v Šitboři u prvního domku, u něhož byl patrný pohyb a o vodu požádal. Přes garáž jsme byli zavedeni do koupelny, kde jsme si vodu natočili.

Za Hvožďany se jelo do kopce a já se s Honzou zase ztratil. Po chvíli hledání jsem nalezl stopy, kde z cesty vzhůru odbočily na necestu dolů, posetou krátkými silnými klacky, které rády letí, kam nemají a opatrně ji s Honzou sjeli k ostatním, co na nás dole už netrpělivě čekali. Domča jedním takovým odskočivším polenem dostala do kolena. Tyhle sjezdy, plné bordelu, upřímně nenávidím, protože člověk nikdy dopředu neví, jak v této zbytečné loterii dopadne.

Protože jsme bydleli na druhé straně České lesa, bylo nutno ještě přejet přes jeho hřeben, který se po celé délce pohoří pohybuje většinou ve výšce 650 – 800 m se dvěma tomu se vymykajícími vrcholy – Dylení s 940 m na severní straně a Čerchovem s 1042 m na straně jižní. Překulili jsem se přes hřeben a dorazili do Rybníka.

Byl to hezký výlet s nevšedním kulturním zážitkem, nádherným počasím a neproplacenými pizzami. Nám všem se moc líbil. Jen Honza, celou dobu urputně jezdící v trenkách, konečně přiznal, že ho ukrutně bolí prdel. Půjčil jsem mu na ni Infadolan a zítra je jen triatlon, tak si před závěrečným dnem odpočine.

Kluci 373 km/ 7 258 m
Holky 202 km/4 108 m

https://www.strava.com/activities/7654190157

Pavel z hazlovské sekce