Soustředění Rybník 2022 – 1. den - Sobota: Cesta z penzionu Na Zlaté cestě v Milířích na Rybník

Ráno jsem kluky vzbudil v 07:45 hod., protože na 08:00 hod. byla domluvena snídaně. Po snídani jsem všechny zbytky (hlavně výborné buchty, občas nakousnuté, nějaký ten salám, sýry, máslo...) zabalil do alobalu, který nám paní šéfová k tomuto účelu donesla, do pytlíku nasoukal všech zbývajících 11 rohlíků, zaplatil jsem a o půl desáté už jsme zase putovali dál.

Ty zbytky byly nutné, protože bagety kluci snědli už večer a já svou v noci, takže nic jiného jsme k jídlu neměli a až do odpoledne, kdy tyto končiny definitivně opustíme, ani mít nebudeme. Protože široko daleko k jídlu nic není, jen dvě studánky. Akorát Lukáš ještě měl u mě svůj poslední řízek. Je to velice úsporný chlapec.

Vyjeli jsme tedy zpět nahoru, skoro až na hřeben Českého lesa a pokračovali na Ostrůvek. Moc hezká vesnička s asi třemi, čtyřmi domky to je. Za Ostrůvkem jsem chvíli hledal ty dvě studánky, protože za těch sedm let, co jsem zde nebyl, se to tady dost změnilo. Místo hezké lesní pěšiny je tu natažena štěrková cesta a korýtka od studánek jsou skoro vydlážděná. Pokrok holt nezastavíš.

Nabrali jsme tedy čerstvou vodu a jeli na zříceninu hradu Šelmberk. Z něj jsou do dnešního dne zachovány pouze základy, protože je tvoří obrovská skála plná roztodivných tvarů a převisů, pod nimiž se dá v dešti pohodlně přespat. Hrad byla vlastně malá dřevěná tvrz pro několik vojáků, stojící na této skále a to vše obehnáno dřevěnou palisádou.

Nyní je ve skále zapuštěno ocelové očko pro lezce nebo ty, které už život omrzel a na vrcholu vydlabáno kruhové ohniště. Já při svém putování hlubinami Českého lesa sedával u pěkného ohniště pod skálou a v dešti nocoval zavěšen v hamace mezi dvěma stromy pod nataženou plachtou nebo za sucha jen tak pohozen na karimatce na zemi.

Pár set metrů vlevo i vpravo jsou další dvě podobné skály. Všechny jsme prolezli a já měl pocit, že klukům se tady líbí stejně, jako se tady vždy líbilo i mi.

Odtud jsme se vydali ke Zlatému potoku, od nějž vede stoupání na Havran. Tento návrh byl však nekompromisně zamítnut. Kdysi byli nahoře vojáci, stejně, jako na všech ostatních těchto vrcholech v Českém lese, ale když jsem tady kdysi byl naposledy, proslýchalo se, že se tam bude něco stavět. Tak někdy příště. Od Zlatého potoka jsme sjeli do Stoupy, odkud jsme se vydali hledat Arnoštovu leštírnu skla. Hledám ji vždy, když se tam chci podívat. Dnes tomu nebylo jinak – přejeli jsme odbočku a dojeli až k Huťskému rybníku.

Huťský rybník je moc hezký. Je hluboký, voda v něm je čistá a je přístupný z dřevěného mola s lavicí. Do podlahy mola jsou vyryty názvy a stopy zde žijících ptáků a zvířat a ti se při přečtení svého jména z dálky hlásí o slovo.

Koupat se kluci nechtěli, že prý je voda studená, tak jsme si aspoň vyčvachtali nohy. Pojedli jsme něco zbytků, já dojel Lukášův řízek a kochali se klidem a nádhernou přírodou. Po chvíli kluci vzali kola a naboso začali předvádět prvky krasojízdy.

Idylka dnešního dopoledne mohla být náramná, vždyť to bylo poprvé, co kluci se mnou jezdí a já nikam nespěchal. Jenomže k mému údivu začali spěchat kluci. Že prý: „Kolik to dnes ještě máme...“, „Kdy už konečně vyjedeme...“, a tak furt dokola, prakticky už od rána. Říkám jim, že dnes už stejně nic jiného nebude a jestli holky uvidí o dvě hodiny později...

Teď už si nevzpomenu, kdy Honza ztratil šroub od levého kufru, jestli ještě včera nebo až dnes. Myslím, že už včera, protože mám pocit, že ráno už jsem vyjížděl na Drsoňovi. Každopádně od té doby jsem jel na Drsoňovi zase já, protože náhradní šrouby včetně kufru jsem si na soustředění sice vzal, ale ne do batohu na tuto cestu. Takže jsem na nouzové dojetí kufr srovnal, utáhl jedním šroubem a Honzovi na jeho kole povolil pedál. Protože jsem se svým pedálem nic dělat nechtěl, musel Honza dál jet na kole svém. A protože je to Honza, tak když kluci blbli a měnili si kola, vzal si samozřejmě kolo s utaženým pedálem a málem se zase zrakvil, když se mu kufr místo vycvaknutí v utaženém pedálu pootočil.

Po této pauze jsme jeli okolo Huťského rybníku dále nahoru, až jsme se opět ocitli na Ostrůvku. Ale z opačné strany, než prve. Zajeli jsme pro vodu a vrátili se k Huťskému rybníku a hledali Arnoštovu leštírnu. Odbočku jsme nalezli a vydali se po ní v protisměru a dolů. Protože když jsme ji prve přejeli byla to odbočka dolní a tudy bychom nyní vyjížděli. Na jednom místě této klikaté, úzké a hrbolaté pěšinky se Mejty vyvrátil a zmizel. Zůstalo po něm jen kolo a jedna noha. Pod tím malým smrčkem byla totiž díra, do níž Mejty dokonale zapadl a klukům dalo dost práce ho z ní vytáhnout. Dojeli jsme na Arnoštovu leštírnu skla a prohlédli si neuvěřitelné stroje předků poháněné nejspíše vodou.

Jakmile jsme opět byli na Stoupě, kluci byli k neudžení, jak neustále mysleli na holky. Vydali jsme se tedy nejkratší cestou za nimi. Ani na Starou Knížecí Huť už jet nechtěli. Já bych v tomto kouzelném koutku země vydržel ještě hodně dlouho, rozhodně nebylo vše projeto, ale nedalo se jinak, byla to nerovná přesilovka. A to jsem si původně myslel, jakou neudělám klukům radost, že konečně nikam nespěchám, nikam je neženu a chci jen zevlovat...

Cesta rychle ubíhala, bylo to většinou z kopce, takže co nevidět jsme byli v Rozvadově. Teda těsně před ním - auta za stromy okolo rybníka už byla slyšet. Šimon sice na poslední křižovatce varoval, že jedeme špatně a měli jsme odbočit vlevo, ale nejel jsem rovně poprvé a vím, že za chvíli bude hladká lesní asfaltka. A taky, že jo. Až na jednu chybičku, kterou mi hlava nebere – asfaltka po chvíli skončila v rybníku, aby pár desítek metrů za ním opět pokračovala. No, nakonec jsme nalezli úzkou hráz a po ní kola přenesli na druhou stranu.

Přejeli jsme širokou starou silnici do Německa, po chvíli přes most i souběžnou dálnici a dál už jen po rovině kamenitými cestami se dostali na Železnou. Tady jsme udělali poslední zastávku na jídlo, já dojel vše, co jsem v batohu vezl a vydali jsme se zdolat poslední stoupání našeho dvoudenního putování z jednoho konce Českého lesa na jeho konec druhý – Pleš.

Až sem je to od nás přece jen flák cesty a k prameni Radbuzy jsem proto většinou jezdíval spodem a okolo tohoto kopce. Pleš je totiž kopec řádný, takže jsem ho jel dnes teprve potřetí a naposledy hodně dávno. A proto jsem si cestu už moc nepamatoval. A tak se stalo, že jsem zase špatně odbočil, přestože mi Šimon včas říkal, že zase jedeme blbě. Během těch dvou dnů se mi to stalo už tolikrát, kdy přes Šimiho varování jsem odbočil špatně, že teď, když nevím, raději pošlu Šimona dopředu, aby správnou cestu nalezl. Ten kluk má v sobě navigaci, či co. Něco, jako mají holubi. Nikdy v těchto končinách nebyl, přesto se nikdy nesplete.

Během tohoto nekonečného stoupání jsem za jízdy usínal. Lukáš i Šimon mě předjeli a když jsem k nim nahoře dorazil, otočili se a jeli dolů za Mejtym a Honzou. Překulili jsme se přes Pleš a v 17:30 hod. dorazili k hospodě v Rybníku, kde nás ostatní už vyhlíželi. Kluci se konečně dočkali holek a já se těšil do postele. Byl jsem z nevyspání a dojedení všech zbytků pod posledním kopcem totálně mrtvý, že to i Lenku vyděsilo. Na pokoji jsem byl s Vlastíkem a ten mi furt něco veledůležitého vysvětloval. Přitom já myslel je na to, že se před spaním chci ještě osprchovat a kvůli Vlastíkovu vyrušování jsem zaboha nebyl schopen vyřešit, co že si do té sprchy mám vzít. Hlava dokonale resetovaná.

Kluci 171 km/3 150 m
Holky 0 km/0 m

https://www.strava.com/activities/7632375999

Pavel z hazlovské sekce