Výlet na Špičák, přes Vysoký kámen

Plán byl prostý – minulou středu jsme s Domčou, Mejtym, Lukym a Honzou dali Vysoký kámen. Když jsme se na jeho vrcholu koukali po okolí a do dáli, zdálo se to všem zbytečně málo a proto jsme si to procházkou po SH prodloužili a dostali se až ke Klingontalu a pak do Kraslic. Vše se krásně stihlo a pohodička až domů.

Dnes jsem tedy chtěl vynechat tu náročnou pěší vsuvku po SH a z Kraslic to jen prodloužit na Špičák přes Stříbrnou, se zastávkou ve Skalním městě, že tam někde opečeme špekáčky. Prostě to mělo být jen trošku delší, ale jinak nic výrazného, proto jsem akorát přidal hodinu posunutím startu na 11 hodinu. Šimi s Lukym jsou rychlí, tím se taky hodně času ušetří a bude to blahobytně stačit. Jenomže jak praví klasik: „Co na papíře rovinka, v praxi samá roklinka.“

S Lukym jsem vyjel od 3. lavičky, aby neměl více, než já, v 10 hodin. Ke klubovně jsme přijížděli s velkým předstihem 23 minut, ale Šimi na nás už přes půl hodiny čekal. Nesekl se o hodinu, jak jsem si myslel, jen se nemohl dočkat.

Potěšen, že můžeme vyjet dříve, vnikl jsem do klubovny. Až spuštěný alarm mě upozornil, že něco je špatně. Rychle jsem vytočil kontaktní osobu a omlouval se. Byl jsem pochválen, že tímto spuštěním alarmu jsem současně vyřešil i jeho plánovanou zkoušku a dotyčný se tak může otočit na druhý bok.

Kluci si do kapes nacpali špekouny, chleba, Margotku a Pikao a já tak do uvolněného místa v batohu mohl strčil dva 1,5 l čaje. Lukáš v klubovně zanechal dlouhý dres a já do krabičky s rychlospojkami přidal jednu 9 sp., místo té, co jsem ve středu dal Honzovi.

Vyjeli jsme a Lukáš se usadil na špici. Tempo hned od začátku nasadil vysoké a držel ho takové až do samého závěru, kdy Šimiho pustil před sebe až v posledních dvou kopcích – z Bad Brambachu na Horní Paseky a okolo serpentýn na Háj. Šimi proti vysokému tempu sice nic nenamítal, ale vůbec nestřídal, jen se stále držel za Lukášem. A Lukáš ani nenaznačil, že by chtěl vystřídat a aspoň trochu si odpočinout.

Pod 20 km/h nám průměr klesl až po 39 km, spoustě kopců a hodně vysoko - těsně pod Vysokým kamenem. A vzhledem k tomu, že pak jsme několik km okolo SH kola tlačili a pořád je přes něco přenášeli, je průměr čisté jízdy přes 19 km/h na takovéto trati a s extrémním převýšením dosti neuvěřitelný.

Na vyhlídce jsme se kochali, dalekohledem našli i naši rozhlednu s vysílačem a já se nechal přemluvit k veliké chybě, která dnešní výlet, původně plánovaný jako těžce pohodový, proměnila v maličké peklíčko. Co bych ale pro naše kluky neudělal, že jo.

Načrtl jsem průběh naší další cesty – že vynecháme sjezd ke SH a následné náročné několikakilometrové tlačení po SH a po červené se tak z kopce rychle dostaneme přes krásenské paseky do Krásné a do Kraslic. Lukáš si to ale chtěl opět sjet a taky namítal, že Šimon by o hodně přišel. Takže Šimi se přidal k němu a i přes mé varování, že nás pak ještě čeká Špičák a ať si to dobře rozmyslí, byli kluci neoblomní a já nakonec jejich naléhání podlehl.

Sjeli jsme tedy ke SH a po stejné trase, jako před týdnem, kola tlačili a přenášeli, až jsme dojeli k lesní křižovatce, kde nás posledně strejda v terénním autě poslal vlevo a tím až ke Klingontalu. Dnes jsme se na této křižovatce vydali vpravo a po lehké terénní vlnce v podobě kratšího krpálu, se dostali na rozlehlé krásenské paseky. Po nich jsme několik km uháněli stále dolů, až do Krásné a následně do Kraslic.

Ještě na Vysokém kamenu jsem dal klukům na výběr, jak se na Špičák dostat. Buďto jet nahoru po žluté a během 7 km těch 480 m zdolat a sjet to 13 km oklikou po asfaltu přes Skalní město a Stříbrnou nebo to dát obráceně a na Špičák vyjet mírně vzhůru oklikou přes Stříbrnou a Skalní město a dolů to vzít po zabijácké žluté. Vůbec mě nepřekvapilo, že kluci bez zaváhání zvolili možnost druhou.

Vydali jsme se tedy naokolo vzhůru a a dorazili na tu správnou odbočku, od níž už nějaké skály vidět bylo. Nebyl jsem si ale jistý a proto jsem vyjel ještě kousek dál, kde byla další odbočka. Vrátil jsem se ke klukům, že se vydáme tou další odbočkou, když jsem si na stromě všiml dřevěné cedule s šipkou a že tedy ony skály jsou už opravdu Skalní město.

Jeli jsme pomalu okolo skal a hledali kudy nahoru, do Skalního města. Kluci v dálce objevili dřevěné schody. S koly jsme stoupali po schodech, v bezpečné výšce je odložili a dále už pokračovali bez nich. No, natahali se kluci dneska s těmi koly hezky, nejen tady, ale hlavně předtím okolo SH a dost se to na nich podepsalo. Přece jen ta jejich kola mají více, jak čtvrtinu jejich váhy, kdežto moje pouhou desetinu toho, co vážím já. Když to přepočtu na svoji váhu, musel bych mít místo osmikilového Drsoně dvaadvacetikilové kolo, abych na tom byl stejně, jako oni. A to bych se tedy velmi rozmýšlel, než bych se s ním vydal takto tahat.

Ve Skalním městě to bylo moc hezké. Vylezli jsme vždy na nějakou skálu a za ní se z druhé strany objevila pěšina k další. Podél skal byla pro chodce natažena ocelová lana, stejně jako pro lezce, co to brali zkratkou po skalách přímo vzhůru. Určitě by stálo za to tady pobýt klidně celý půlden, ovšem v pořádných botách a ne v tretrách. Přestože jsme si prohlídli jen malou část, skoro hodina uběhla, jako nic.

To už mi začínalo být jasné, že zdržení u SH za Vysokým kamenem spolu s tímto, nám drsně ubralo jak času, tak i sil. Ten čas, který jsme ve Skalním městě strávili, byl totiž původně určen k odpočinku a k jídlu. Místo odpočívání a cpaní břicha jsme šplhali po skalách. Mohl jsem se sice následně rozhodnout pro odpočinek, i ty buřty bychom někde opekli, ale to by poté znamelo okamžitý návrat, bez výjezdu na Špičák, který odtud byl už opravdu kousek, necelých 3,5 km a pouhých 280 m výškových.

Na klucích už sice byla patrná únava, ale když jsem jim navrhl dojet ten kousek na Špičák, že tam chvíli orazíme, něco zhltneme a pak už je to jen 7 km z kopce do Kraslic a pak rychlých 35 km po známém asfaltu domů, souhlasili.

U Fišerova pramenu jsem naplnil jednu láhev od čaje a protože byl pramínek slabý, poslal jsem kluky napřed, vlevo a stále vzhůru. Nahoře na mě čekali na rozcestí, že kterou cestou. Já, že tou lepší. Zase špatně. Cesta skončila v mladých smrčcích, které tady kdysi vůbec nebyly, jen paseka. „Uděláme si cestu svoji“, navrhnul jsem a dral jsem se přes smrčky vpřed. Důvěra v mé navigační schopnosti byla dávno na nule a tak se kluci jen nesměle zeptali, jestli se můžou vrátit a jet tou druhou cestou. Já se z houští vynořil přesně v okamžiku a místě, kdy tudy kluci projížděli.

Dorazili jsme na vrchol, poseděli a udělali pár foteček. Lukáš se podivil, co je to za kopec, když na něm není ani rozhledna nebo vysílač, jako na Dyleni, Čerchově a dalších kopcích Českého lesa, ale jen kříž. Tak ho potěšilo aspoň to, že jsme o 51 m výše, než je Dyleň. No, jsme na horách, kde je kopců okolo 1 000 m plno, vysvětlil jsem mu. Ale aspoň je tady hezký výhled, ne jako na Dyleni.

Sedli jsme a já zkoumal, co nám k jídlu ještě zůstalo. Špekáčky, chleba, Pikao a Margotka. Kluci na studené špekouny chuť neměli, já taky ne, ale dojet jsem na něco musel, tak jsem dva spolknul. Kluci se spokojili s kůrkou chleba. Vodu jsme měli a kvůli jídlu jsem už zastavovat nikde nechtěl.

Nasedli jsme, okolo Fišerova pramenu profrčeli rovně a po žluté pořád pryč. Kluky jsem nahoře varoval, aby dolů jeli na jistotu, že tu zabijáckou lesní cestu neznají a ta se v lese několikrát zalomí dolů, s prudkými zatáčkami pod svahem. No, někde jsme ze žluté sjeli, protože jsme až dolů jeli většinou po asfaltu a místo na náměstí v Kraslicích jsme se z lesa vynořili až za městem. Já chtěl jet vlevo, kluci, že vpravo. Naštěstí šla okolo paní a když nás slyšela, zeptala se, kam chceme jet. Já, že do Kraslic. Tak to musíte jet za těmi dvěma kluky.

Těsně před tím, než jsme se dostali úplně dolů, jsem se smotal. Ten prudký asfalt dolů byl hezký, hladký, rovný a dlouhý. Tak jsem si nahoře ještě přišlápl, abych na něm kluky dohnal. No, blížil jsem se k nim hezky, přece jen jim to tolik nejelo, jen 62,4 km/h podle Lukyho záznamu, kdežto já tam měl krátce po rozšlápnutí už 74 km/h.

Přestože jsem z dálky viděl a slyšel, jak kluci prudce brzdí a zatáčí a vzal za brzdy taky, Lukáš ze zatáčky vyjížděl o něco pomaleji, než já se k němu přes brzdění i očima v jeho stopě blížil a tak i přesto, že jsme oba vjeli až na krajnici a zatáčku sice tak tak, ale přece jen vybrali, bokem předního kola jsem se ve skoro krokové rychlosti opřel o bok Lukášova zadního kola a zbytkovou setrvačností se 80 kg mého těla přes něj překulilo. No, nestalo se nic, Lukáš jen zastavil a koukal, jak se vedle něj válím v prachu na zemi.

Při tom pádu jsem ale nějak zdeformoval jeden zub převodníku, na němž řetěz hlasitě cvakal a na největších třech pastorcích padal na malou pilu. Žádné velké kopce nás však už nečekaly a na ostatních převodech se na tom jet dalo.

Tak se stalo, že v posledním prudkém stoupání na Flusárnu, abych se v něm na těžký převod nezalomil, musel jsem jet rychleji a proto se dostal dopředu. Lukáš se za mě ale zavěsil a propálil si v tom kopci kotel, takže ho od této chvíle při nádechu bolelo na hrudníku. To mi však řekl až po dojezdu. Další den ráno (kdy to píšu) už byl v pořádku, tak snad to opravdu nic nebylo.

Dojeli jsme ke klubovně, sedli na lavičku, dali čaj a já i kafe. Kluci měli dost, bylo to na nich vidět, ale dojeli ve velkém stylu, kdy sami drželi tempo až do konce, jen od Bad Brambachu na špici Šimi vystřídal Lukyho. Šimi s kamennou tváří po dojezdu akorát prohlásil, že to bylo rychlé, dlouhé a těžké a kdyby Lukáš po dojezdu vůbec promluvil, zcela jistě by v první řadě prohlásil, že mě nemá rád.

Dyleň AB co jezdíme, je náročná, ale přesně propočítaná, aby to dal každý Ašský bajker, co pro tuto jízdu doroste. Prostě taková profesorská jízda, žádný prostor pro nějaké odchylky a náhlé nápady tady není.

Toto však už byl o poznání vyšší level, který každý jen tak nedá. Dnešek byl opravdu výjimečný a do budoucna dám pozor, aby tak i zůstal, protože pro takto mladé kluky opravdu vhodný není. Na druhou stranu ale sami zjistili, co všechno vydrží. A to se taky počítá. Luky s Šimim to prostě mají v sobě, jinak by je zabila už cesta na Špičák. Nejde jen o to, že to ujeli (nějak), ale že si toto vysoké tempo určovali sami a dokázali ho držet po celou dobu a to až do konce. A ujeli to prakticky bez odpočinku a obrazně řečeno „na kůrku chleba“, což dokáží jen vybraní jedinci, co takto dlouhé roky trénují nebo to prostě mají v sobě. U třináctiletých kluků je taková vytrvalost zkrátka z říše sci-fi a torufám si tvrdit, že zcela výjimečná.

Teď je důležité, aby si pořádně odpočinuli a zregenerovali. K velkým výkonům se totiž zkrátka člověk musí umět proflákat. To málokdo ví a dodržuje. A pak se diví stagnujícímu nebo klesajícímu výkonu, přetrénování, vracejícím se nemocem nebo zbytečným zraněním či úrazům.

Takže kluci, odpočívejte a vychutnávejte si ten nádherný pocit euforie následujících dní. Ten se nikde a za žádné prachy koupit nedá, to si člověk prostě musí prožít, vytrpět a zasloužit.

https://www.strava.com/activities/7726890429

Pavel z hazlovské sekce