Trénink s Ašskými bajkery - Výlet na Vysoký kámen

Vyjeli jsme v pěti - Lukáš se mnou od druhé lavičky. Cestou ke klubovně na Háji v Aši jsme přibrali Mejtyho, který už na nás u svého domu číhal a u klubovny jsme počkali na Honzu a Dominiku.

Desetiminutovou rezervu, s níž jsme ke klubovně dorazili, jsem využil k tomu, abych Mejtymu a Lukymu ukázal, jak se mění brzdové destičky. Já ty destičky pro přední brzdu totiž vozil v batohu celé soustředění a buďto jsem na jejich výměnu vždy zapomněl nebo nebyl čas. Jako nejpozdější termín jsem si stanovil - než to pustíme dolů z Čerchova. Opět z toho sešlo a Čerchov jsem sjel s naříkající brzdou a létajícími kovovými šponami z třmenu. Honzovi se v tom sjezdu ze zadní brzdy pouze tiše kouřilo.

Kluci o nějaké vzdělávání příliš velký zájem nejevili, ale snad jim mezi ušima utkvělo alespoň to, že to žádná velká věda není. A že když už se to mění, že je dobré pístky aspoň tochu provičit a dát přitom pozor na to, aby nevyjely ven.

Mezitím, co já měnil destičky a Lukáš s Matesem během toho vypili jeden 1,5 l společný čaj, dorazili i Honza a Dominika. Já do batohu přibalil další dva čaje a než jsme vyrazili, v krátkosti jsem Dominiku poučil, co a jak, protože přestože Dominika s námi v rámci tréninků AB nebo soustředění normálně jezdí, takto s námi jela poprvé.

Na trénincích jsou totiž ve skupině vždy dva dospělí, aspoň u těch menších, ale na tyto výlety jako dospělý jezdím sám a proto můžu být pouze na jednom místě a to je na silnici většinou vzadu, protože jsem nejen největší a tedy nejlépe viditelný, ale vzhledem k tomu, že nejezdím u pangejtu, ale zásadně vlevo od stopy přede mnou jedoucího, také na silnici nejvíce překážející a stopu tvrdohlavě držící i při zběsilém troubení. Protože naše bezpečnost je důležitější, než něčí rychlost. Už jen toto, z dálky jasně čitelné a předvídatelné chování, donutí většinu řidičů zapnout mozek a zpomalit. On je totiž rozdíl nabrat někoho zepředu na kapotu nebo sklo a koukat na to nebo ho jen sejmout bokem auta. To první se mi proto nikdy nestalo a tomu druhému jsem mnohokrát zabránil právě tím, že u pangejtu nejezdím a mám tedy alespoň nějaký mnévrovací prostor, když mě někdo těsně předjíždí nebo ze silnice přímo vytlačuje. To dělají zejména pomalu jedoucí dlouhé kamióny s návěsy nebo přívěsy.

Jelikož já to na silnici jistím zezadu, musím proto spoléhat na zodpovědnost na první figuře jezdících. A ti proto musí vědět, jak se chovat, aby se nestal malér.

Takže – kdo jede na první figuře, musí mít neustále na paměti, že za sebou má další své kamarády, kteří na něj spoléhají a jedou, kam je vede. Proto nestačí, že projede on sám, ale musí si být jistý tím, že stačí projet i všichni za ním. Proto před projetím křižovatkou dbá, abychom neprojížděli roztahaní, ale najednou nebo rovnou zastaví a počká na mě. V terénu je to jedno, tam každý jede, jak umí, počítá s tím, že se na trati vyskytne kde-co a když si dá na kokos, je to jeho chyba. S tím problém není, jezdíme tak běžně. Ale když se jede po silnici, platí jiná pravidla a jedoucí na první figuře nesmí provádět nečekané a nepředvídatelné manévry a náhlé a nikým nečekané změny dosavadního a ustáleného jízdního projevu. Na asfaltu nikdo nečeká, že před ním jedoucí udělá náhlou kličku před dírou nebo kanálem. I když jsme bajkeři a nějaká ta vymetená díra nám pedály nerozhodí, není problém včas a zvolna začít vyjíždět z dosavadní stopy, případně mávnout rukou, že něco přijde. Proto to chce koukat daleko před sebe a bedlivě sledovat co se tam děje, neboť i z chování v dálce přijíždějících řidičů se toho dá hodně vyčíst a tedy i předvídat. Proto je důležité z protijedoucích aut nesejmout zrak, dokud neprojedou. Protože ten na první figuře to vidí první a nejlépe, hlasem nebo rukou včas upozorní další, za ním jedoucí. Nebo ve velké rychlosti náhle začít bezdůvodně brzdit. To nikdo nečeká. A čím rychleji se jede, tím nebezpečnější takovéto překvapivé chování je. Prostě jízda na první figuře je na silnici velice zodpovědná záležitost a dotyčný si proto nesmí dovolit nečekané, překvapivé a tedy nepředvídatelné chování. Na nechráněný železniční přejezd nikdy nevjíždějí sami, ale vždy před ním zastaví a počkají na mně, až je všechny přes něj postupně pustím a teprve jako poslední projedu já. Protože přijíždějící vlak je rychlý a není slyšet. 

Vyjeli jsme na Horní Paseky, kde jsem šel dopředu a opatrně tak všechny provedl kamenitým sjezdem a pak celým 2 km úsekem přes Německo. Protože jsem nestál o to, aby se někdo zrakvil zrovna v Německu.

Přes Plesnou a Flusárnu jsme se dostali do Lubů a za nimi začalo hledání odbočky do lesa na Vysoký kámen. Mohli jsme sice jet až úplně nahoru na SH a teprve tam odbočit. Bylo by to na jistotu a bez hledání, ale ta lesní cesta odtamtud je jedna velká katastrofa, po níž se normálně jet prostě nedá – povrch je jako obrovská roztažená plechová roleta. Přední kolo nahoru, zadní dolů nebo obráceně, případně obě nahoru a obě dolů. Je to dlouhé a jet po něčem takovém se dá jen krokem.

Několik odboček jsme minuli a chtěl jsem minout i tuto, když mě na ní v dálce upoutala červevá značka. A červená je jistota, že cesta vede někam do pryč a ne, že se po dlouhé době pouze vrátím tam, odkud jsem vyjel, jak to zhusta umí barvy ostatní. Takže jsme se ten kousíček vrátili a odbočili na červenou.

Byla to správná volba a po chvíli se objevily i lesní ukazatele se vzdáleností, když 1 km před Vysokým kamenem Honza přerval řetěz. Musí mít ukrutnou sílu, ten chlapec. Přišel tedy ke slovu můj nový a nádherný fialový čínský nýtovač řetězu, barevně sladěný s vidličkou na knoty od téhož čínského výrobce. No, nepovedlo se, čínské hliníkové závity se zhroutily. Ke slovu se tedy dostal Mejtyho nýtovač z Lidlu. U něj se nezhroutily závity, ale tenoučké vodicí lišty, držící řetěz při nýtování na správném místě. Takže řetěz šel šejdrem a ohnul se tak i čep nýtovače z Lidlu.

Pomalu se mi rosilo čelo z přicházející paniky, protože ani hrubou silou pomocí imbusu, kamenu a toho, co Mejtymu z nýtovače zbylo, se mi nedařilo odpreparovat vadný článek řetězu. V okamžiku, kdy jsem si po dlouhém a bezvýsledném páčení konečně s úlevou uvědomil, že jsem ráno do batohu ještě přihodil svoji kouzelnou krabičku, kterou sám normálně nevozím, protože mám bezduché pláště a v ní krom jiného i krabičku sirek s rozloženým kvalitním ocelovým mininýtovačem, článek povolil. Kluci vylovili správnou rychlospojku pro 9 sp. řetěz a bylo hotovo.

Takže kluci i Domča v praxi viděli, když věci nejdou tak, jak mají. Při té příležitosti jsem je upozornil na správné provlečení řetězu vodítkem přehazky, protože neznám cyklistu, kterému by se to alespoň jednou nepodařilo provléknout blbě.

Cestou na Vysoký kámen jsme se bavili, jestli ho Lukáš dá. Nikdo z dětí tam ještě nebyl, ale jejich víra v Lukyho byla pevná a neochvějná. Jediný já jsem tvrdil, že o něj zakopne. Jaké bylo mé překvapení, když ho málem opravdu vyjel. Překážel mu jeden schod, ale jel to poprvé a bez přípravy, a nejspíš ho odradila bolavá možnost zahučet o kus níž na špičaté šutry.

Udělali jsme fotečky a protože si všichni mysleli, že avizovaných 57 km je jen cesta sem, navrhnul jsem zajet se podívat na mé venkovské sídlo a posedět na verandě, prohlídnout si luxusní ložnici za ní, případně se vykoupat ve vaně mé koupelny s přírodním přítokem. Asi mám příliš velkou fantazii, protože děti nic z toho neviděly. Zvláštní, člověk by čekal, že tomu bude opačně. Proto jsem je ani nepozval do svého obýváku nad Kraslicemi o 2 km níže. Ze střechy mé ložnice je parádní výhled široko daleko a proto lze odtud vidět i kytky, co v obýváku pěstuji. Jen by chtěly trošku prostříhat, protože z maličkých náletových proutků jsou nyní vzrostlé břízy.

Cesta od Vysokého kamenu sem byla drsná, furt vpředu někdo bloudil, takže jsme poctivě ne objeli, ale prošli a kola poponesli značný kus po SH, až jsme se dostali na rozhraní Klingontalu a Kraslic.

Nazpátek už to byla rychlovka – z mého sídla uprostřed regionálního biocentra, kde proto nemůžu postavit ani psí boudu, to po asfaltu dalo pouhých 33 km. Honzu jsme odložili doma a my zbylí se uvelebili za klubovnou, jak to po takovém výletě standardně děláváme. Tenkokrát ne v Pyramidě, ale jen na lavičce, popíjeli jsme čaj a povídali si.

3 l čaje, co jsem vezl, vystačily akorát, já se konečně zbavil Pikaa, které jsem od jara vozil na Klínovec a zpět, protože letos na něj už nejspíš nepojedu a abychom nemuseli zbytečně utrácet a přitom nám před cílem neseklo, podělil jsem se s dětmi ještě o dvě Margotky. Jako poslední záchranu jsem ještě měl v krabičce hašlerku. Ta je však určena opravdu jen jako poslední a naprosto nouzová, protože o hašlerku bychom se museli podělit cumláním.

Opět to byl velmi vydařený výlet, tentokrák konečně i s Dominikou.

https://www.strava.com/activities/7694035744

Pavel z hazlovské sekce