Trénink s Ašskými bajkery - testovací jízda na Mýtinu

Dnešní trénink byl delší, než obvykle, protože ještě před prázdninami chceme jet Dyleň AB - 03. A protože takový nářez se nedá jet tak, že se jednoho krásného dne probudíme a řekneme si: "Dostali jsme dobrý nápad - jedeme na Dyleň!", dali jsme si dnes testovací jízdu, abychom věděli, zda to zvládneme.

Vyjeli jsme v sestavě - Lukáš, Šimon, Mates, Honza a já. S Lukášem jsme jeli od 2. lavičky, takže když jsme se přes Hazlov vraceli a kdyby už s námi dál nejel, měl by u 2. lavičky splněno.

Vyrazili jsme na osvědčenou trasu - Aš Háj-Nádraží-SiS-Lipná-Hůrka-Egermajer-SiS-Panelka za Pomezím-Zelená hora-Panelka u Hrozňatova-Mýtina-Kozly-Šlapany-Háje-Pelhřimov-Stein-FL-Hazlov-Aš Háj.

Nejprve jsem zkontroloval, zda si kluci vzali k srdci mé večerní doporučení, aby už od probuzení hodně pili. Všichni tvrdili, že vypili alespoň půllitr, Mates prý dvě petky. No, nevím, tolik nevypiju ani já. Ale budiž, důležité je, že byli zavodnění.

Být dostatečně zavodněný před startem je totiž velmi důležitá věc, která je - z mi nepochopitelných důvodů - zcela opomíjená. A extrémně důležité je to v horku nebo před dlouhou štrekou. A to nejen z hlediska výkonu, ale zejména ze zdravotních důvodů. Každý většinou řeší jen jídlo, přitom když člověku dojde, nic se nestane – přestane točit klikami a sleze z kola. Nají se – nasedne a jede dál. Úplně stejně, jako u auta, když mu dojde benzín. U pití je to ale jinak – při nedostatečném zavodnění má borec vyšší tepy a tedy i nižší výkon už od startu a pitím během výkonu už ten hendikep nesmaže, ale hlavně hrozí zdravotní komplikace, které mohou být i nevratné a fatální. Podobně, jako u toho auta, když nemažeme – zvyšuje se teplota, snižuje výkon a časem se motor zadře. A tady už dodatečné dolití oleje nepomůže. Zadřený motor je kaput.

První komplikace nás potkala ve sjezdu pod Egermajerem v podobě padlého huňatého stromu, který se nám ale nakonec přece jen podařilo překonat. Za Pomezím těch padlých stromů bylo nejvíc a některými byl docela problém se prodrat. Celkově jich za celou cestu mohlo být okolo deseti.

Protože vím, jak rychle a potichu přijíždí vlak z Německa, je třeba trať překonat nejen svižně, ale taky na jistotu a tedy bezpečně. A k tomu je nutno kolo přes koleje nikoli vláčet, ale poctivě ho celé za sedlovou trubku zvednout do výšky a takto ho přes koleje přenést. Odložil jsem proto své kolo a po nácviku kluky po jednom pouštěl, protože mou nabídku, že jim kola přenesu, odmítli.

Chlapcům se moc nechtělo, ale trval jsem na tom, že panelku na Zelenou horu objíždět okolo hospody nebudeme, ale poctivě si ji vyjedeme. Proto tudy dnes přece jedeme, abychom se otestovali. Lukáš, Šimon a Mates ji vyjeli, Honza a já ne. Honzovi se zvedal předek a já tam nechal velkou. Povrch byl po bouřce vlhký a plný větviček a abych to vyjel na velkou, musel bych jet rychle. A to se mi s tím mým stále ještě ne zcela vyléčeným moribundusem opravdu nechtělo. I tak jsem celou cestu pokašlával a chrchlal, jako starý a kvalitně prohulený tuberák.

Přejeli jsme most přes Odravu, kde jsme na okamžik zastavili, neb jsem považoval za nutné omluvit se Lukášovi a Šimonovi za omyl, do něhož jsem je vloni uvrhnul a v němž jsem sám žil 35 let – že jde o Ohři.

Po překonání dalších stromů jsme se blížili k Hrozňatovské panelce. Lukáš děsil Honzu tím, že mu povídal, že je podobná, jako ta na Zelenou horu. S čímž jsem já nesouhlasil, řka, že je prudší. Lukáš s vážnou tváří přisvědčil. „A taky delší“, dodal jsem. I s tím Lukáš souhlasil, což Honzu málem odrovnalo. Přijeli jsme pod panelku, já shodil na malou a jel těsně za Honzou. Celou panelku jsem si s ním povídal a než mi stačil odpovědět, byli jsme všichi nahoře: „Dej si nejlehčí převod ještě pod kopcem. Jeď od začátku jen tak rychle, abys nespadl. Sedni si na špičku sedla. Bafni řídítka za rohy. Nečekej, až se ti přední kolo začne zvedat, to už je pozdě něco dělat a proto si na řídítka rovnou lehni. Drž se na panelech a nesjížděj do pruhu mezi ně...“ Tak nějak jsem do něj celou cestu hučel, až kopec nakonec opravdu vyjel.

Když už to vypadalo, že to nehorší máme za sebou, přišel Honzův pád. Mates, Šimi a Lukáš už seděli na kolech a pomalu se vzdalovali, já nasazoval velkou a Honza, aby mu kluci neujeli, rychle nacvakl pravou tretru a... svalil se na pravý bok. Tak blbě, že si do krve odřel nejen koleno, ale hlavně bolestivě narazil kyčel. Holt technika jízdy opravdu není Honzova nejsilnější stránka. Takže přišla ke slovu moje lékárnička. Krvácející ránu, přestože vypadala čistě, jsem pro jistotu vydensifikoval a přelepil náplastí. S kyčlí venku nic udělat nejde, ale jízdy byl Honza, i přes bolest, schopen.

Tak se stalo, že po rovných 40 km jsme se dostali do bodu obratu naší cesty – k rozcestníku nad Mýtinou, kde nás Šimon vyfotil. Odtud je to většinou už z kopce, až do FL. A když přijdou kopce, tak nic výrazného. Takže snadná a poměrně rychlá cesta.

Jenomže: co na papíře rovinka - v paxi samá roklinka. A to v našem případě znamená, že zpáteční cesta je sice snadná a rychlá, ale člověka už všechno bolí, kopce, kterých si jindy sotva povšimne, jsou najednou nějak prudší a delší a ani ty kliky už se netočí tak zhlehka, jak by si jeden přál. Vůbec nejhorší ze všeho je však představa, kolik toho ještě zbývá. A to je přesně okamžik, kdy o úspěchu, ci neúspěchu rozhoduje nastavení v hlavě.

Pokud má člověk nastavenou hlavu tak, že o sobě pochybuje a děsí se, kolik toho před sebou ještě má a že to v žádném případě nemůže ujet, nutně přijde i okamžik, kdy sám sebe o tom definitivně taky přesvědčí a opravdu to neujede: „Kdyby 10 km, tak to nějak domotám, ale 40? Vyloučeno!“ Sleze z kola a volá odvoz.

Zcela jiná situace ale nastane, pokud si poví: „Nuže dobrááá, všechno už mě sice bolí a jsem unavený, pravda, ale jinak mi nic není - stále se hýbu, kliky se otáčí, kola se točí, už mám za sebou hezkou štreku a přesto stále jedu... a během tohoto rozjímání jsem ujel dalších 10 km, takže těch zbývajících 30 není nic výrazného a dám je taky.“ Když jsem kdysi jezdíval do Ostravy, tak ve Varech jsem si říkal: „Paráda – už mám za sebou desetinu!“ V Poděbradech: „Jsem za půlkou!“ V Olomouci: „Brnkačka – už to není ani stovka!“

Vydali jsme se tedy dolů a na zpáteční cestu, s tím, že u první hospody zastavíme na oběd. Ta se objevila až v Hájích u Chebu. Kluci si dali hranolky s tatarkou, kdy Lukáš k nim přikusoval řízky s citrónem, Honza, Šimon a Mates smažáky, no a já si dal guláš s knedlíky.

Najedení a odpočinutí jsme se rychle dostali do FL, kde jsme objeli několik pramenů – Františkův, Sluneční a Glauber II. Z každého si Honza odlil do láhve a udělal z nich mix, aby ho v hazlovské občerstvovačce na hřišti vylil a vyměnil za obyčejnou vodu.

Na Sorkově na křižovatce jsme si s Honzou konečně vyměnili kola. Jednak už se na svém nadřel dneska dost a viditelně na něm začal umírat, druhak jsem chtěl ulevit jeho bolavé kyčli a třeťak a to hlavně – přestala z něj téct krev, takže už nehrozilo, že mi Drsoně zakrvácí.

Tímto jednoduchým přestupem z kola na kolo byl vyvolán už notoricky známý jev - Honza rázem ožil a jezdil už jen vpředu. Vedlejším efektem však bylo psychické odrovnání Matesa, protože ten se celou cestu statečně držel většinou před Honzou, třebaže má kolo ještě o 600 g těžší, než Honza.

Abych Matesa potěšil, spočítal jsem mu, že kdyby jel na 8,0 kg Bukefalovi (stejně, jako Honza právě jede na 8,0 kg Drsoňovi) a z dnešních 90 km vezl celých 8,55 km navíc 80 kg, tak by vykonal stejnou práci, jako když na svém 15,6 kg kole těch 90 km ujede zcela sám a beze mne na svých zádech.

Přijeli jsme do Aše, když pár set metrů od klubovny měl Šimi pád. Smotal se luxusně, já jel po hlavní, z jejíž zatáčky u plotu poctivě odstraňuji vyorané kameny a když jsem projížděl křižovatkou na kopci, spatřil jsem, jak se Šimon ke mně lesní zkratkou rychle blíží po břichu. Bolavý byl celý, nejvíc prsteníček a pravá noha vedle achilovky, ale po chvíli se otřepal, nasedl na kolo a konečně jsme dorazili ke klubovně.

Každý jsme vyfasovali láhev čaje a přesunuli se pod pyramidu. Vybalili jsme zbytky, co nám zůstaly – načatá Jesenka a Piknik, Tatranky, Mates vytáhl zmuchalnou bagetu, já přidal dvě velká Pikaa...

Z klubovny jsem vyvedl Bukefala a laboroval se sedly a sedlovkami. Na 400 mm zahnuté mám karbonové Elita One, stejné, jako mám na Drsoňovi a na rovné 350 mm je dětské polstrované EC90. 400 mm sedlovku s Elita One jsem dal nadoraz, Mates objel inlajnové kolečko a že prý je to dobré. Mně se to ale zdálo vysoké, tak jsem dal 350 mm sedlovku s EC90 a Mates zase dal kolečko. Že prý to první je lepší. Tak jsem to opět vyměnil a Mates po objetí třetího kolečka, že je to ono. Nakonec si kolečko dal i Lukáš. Takže na Bukefalovi je v současnosti karbonové sedlo Elita One se 400 mm zahnutou sedlovkou nastavenou na Matesa a Bukefalos tak čeká už jen na povolení rodičů, aby směl Matesa vozit.

Na Dyleň Honza pojede na Drsoňovi. Schválně jsem ho dneska nechal trápit na svém kole, abych měl jistotu, že Dyleň zvládne. A pokud Mates pojede na Bukefalovi, ukrutně zrychlíme, protože Lukáš se Šimonem mají tak silné motory, že jim těžší kola nevadí. Takže nejslabším kusem budu nejspíš já na Honzově stroji.

Když jsme toto vše pořešili, kluci si hráli a bavili se v lanové pyramidě, do níž jsem se nakonec ležmo a bezvládně zavěsil i já a tak mě docela vyděsilo, když jsem spatřil, jak obtížně se Šimon od nás vleče pryč, když pro něj přijel táta. Zítra jde s maminkou na rtg., tak doufejme, že bude v pořádku.

Snad bude v pořádku i Honza, když měl takový závěr dnešního - nebýt těch pádů - velmi vydařeného 90 km/1 382 m výletu. Lukáš jel domů se mnou a tedy ujel více, než já, protože má navíc to jedno inlajnové kolečko a cestu ke 2. lavičce, takže 117 km/1 763 m.

Byli jste skvělí, kluci. Díky!

https://www.strava.com/activities/7179933592

Pavel z hazlovské sekce