12. 6. 2022 - Dyleň AB - 03

Kvalitní jiskra je sice půl ohně, ale aby měl člověk oheň celý, musí od ní taky něco chytit. A tady byl vítr proti mně, takže mi to trvalo déle.

31. 1. 2023

Dyleň Ašských bajkerů - 03

Dnes tedy konečně vypukla dlouho plánovaná akce, na niž jsme se poctivě připravovali a kterou já osobně považuji za náš vrcholný výkon, kterého by každý Ašský bajker měl být schopen dosáhnout dříve, než opustí svět dětství – v pohodě zvládnout a užít si celodenní výlet na Dyleň a přilehlé hospody.

Závodění je sice taky hezká věc, ale ve srovnání s ním, kdy člověk někam narychlo přijede, poblije se, zase rychle odjede a za týden už o jeho vítězství nikdo neví, je takový náročný celodenní výlet přece jen o něčem jiném. A aby dětem na tento úctyhodný výkon a že něco takového jako děti opravdu dokázaly, zůstala i hmatatelná vzpomínka pro dobu, až budou slabí, tlustí, staří a nemocní bezmocně ležet na gauči u televize, mám pro každého, kdo Dyleň Ašských bajkerů absolvuje, připraven malý dárek. Přesně v duchu Matuškovy písničky, v níž zpívá o tom, jak své mládí nosí po kapsách, má v nich prošlou vstupenku, starý nůž i drát a díky nim se vrací do dětství. A třeba některým z nich taková malá hloupost, co stále nosí někde hluboko v kapse, jednoho dne pomůže rozpomenout se na své dětství, na to jací byli a o čem snili. A pak už je jen krůček k tomu, aby se navrátili k tomu, co jako děti tolik milovali a změnili si tak svůj další život. Ono to totiž přesně tak i funguje. Musím to vědět, protože jsem to sám zažil.

Přesně v 08:00 hod. jsme s Lukášem vyjeli od 2. lavičky ke klubovně v Aši. Sluníčko svítilo a už bylo teplo a tak dlouhý dres Lukáš hned po příjezdu svlékl a nechal v klubovně. Mates přijel včas, zaparkoval své kolo a osedlal Bukefala. Zato Šimon si dal na čas a než jsem mu dofouknul vidlici a rozdělil špekáčky, chleba, Jesenku a Pikaa, protože jsem si v batohu musel udělat místo na dvě 1,5 l láhve s čajem, bylo deset minut po deváté. I tak jsem měl batoh plný, protože jsem pro jistotu vzal vše, co si kluci na takovou štreku měli vzít automaticky sami, ale prozíravě na to zapomněli.

Zkontroloval jsem jejich stav, hlavně jestli se cítí dobře, zda se pořádně vyspali a už od rána dost pili a vyjeli jsme. Na Bukefalovi se Mates s Lukášem a Šimonem výkonem hezky srovnal do kompaktní skupiny, takže jsme jeli svižně, aniž by se kluci trhali a museli na sebe navzájem čekat. Já se většinou poflakoval vzadu, takže i tempo si kluci určovali sami. Křižovatky projížděli bezpečně, jak je to učíme a taky z rozbitých rychlých nebo kamenitých sjezdů dbali mých upozornění a nikam se zbytečně nebezpečně nehnali, takže ze sjezdů jsem jezdil vpředu jen v tajemných hlubinách Českého lesa, kde to pořádně ještě neznali.

Cesta hezky ubíhala, na Pomezí jsme za hospodou zabočili vpravo a začali stoupat na Zelenou horu. A to takovým způsobem, že jsem kluky musel krotit. Od Zelené hory se tempo zklidnilo, už nikdo nedivočil, ale stále jsme jeli hodně rychle. Panelku u Hrozňatova jsme si všichni vyjeli už dříve a protože dnes nebylo nutno zbytečně plýtvat silami, vyšli jsme si ji pěšky. Než jsme se nadáli, zjevili jsme se nad Mýtinou. Tady kluci něco pojedli a já se zbavil těch tří litrů čaje, co jsem jim vezl v batohu. Poslední krátkou zastávku jsme udělali u značky pod kopcem a vyjeli.

Já jel vzadu a teprve před zatáčkou, kde „TO“ začíná, jsem si uvědomil, že tam stále peru velkou. Zastavil jsem a shodil na malou, protože se mi takový krpál na velkou dneska jet opravdu nechtělo. Když jsem opět dojel Matesa se Šimonem, Lukáš už byl na vrcholu toho největšího, asi 17% stoupání a stále se vzdaloval. Mates ten kopec neznal a tak jel pro jistotu opatrně, aby tempo nepřehnal, no a Šimon jel ze solidarity s ním. Po chvilce jsem se rozhodl, že Lukáše dojedu, protože kluci zabloudit nemohli a Šimon už tudy jel.

Že Lukáše dojedu. To se snadno řekne, ale hůř provede. Sice jsem se k němu pomalu stále přibližoval, ale dojet se mi ho podařilo až na té skororovince před závěrečným krpálem. Zbytek kopce jsme jeli spolu a Lukáš se opravdu snažil a držel tempo až úplně nahoru. Tam mi prozradil, že si ten kopec chtěl vyjet v kuse a naplno, protože vloni, když jsme jeli s Jasmínou, tak se od přístřešku vracel dolů za ní. Vypadá to, že už příští rok nahoře bude čekat Lukáš na mě. A tak to má být, bo tak je to správné. Jinak by to bylo proti přírodě.

Objeli jsme Dyleň přes bývalou vyhlídku a sjeli dolů na křižovatku, odkud se k Janovského prameni dá jet dvěma směry. Rovně a dolů, nejkratší cestou přímo k prameni nebo vpravo obkroužením hraničního výběžku se dvěma menšími kopci. Mates tady byl poprvé, Lukáš znal pouze cestu dolů, a jen Šimon znal cesty obě. Lukáš byl zvědavý na novou trasu a já ji taky mám za hezčí, než jet kilometry po volných šutrech rovně a dolů. Matesovi to bylo jedno, ale chtěl se koupat, že by bodl nějaký rybník. Tak jsem nadhodil, že na delší trase, na Šachtě, rybník je. Sice lehce rašelinový, ale já se v něm už koupal.

Šimonovi se to objíždět nechtělo, ale protože jediný znal obě cesty, nechal jsem rozhodnutí na něm, ať někam jede a že my pojedeme za ním. Sice se skřípěním zubů, ale protože je to duše kamarádská, přece jen se obětoval a vydal se na delší trasu. Přijeli jsme k Šachtě a tu se nám naskyl pohled na hutnou louži kafobronzozelené barvy, silně mi připomínající proslulé Ostravské laguny, nad nimiž jsme se jako děti dostali po horkovodním potrubí z Poruby až do teplárny v Třebovicích. Rybník byl vypuštěný a Matesa chuť na koupání rázem přešla. Vyjeli jsme několikasetmetrový kopec a po 70 km z Hazlova se ocitli u Janovského pramene.

Byl jsem zvědavý, jak kluci zvládnou rozdělat oheň a navrhnul, kdo ho bude mít dříve a hlavně trvalý. Zda já s křesadlem nebo oni se třemi sirkami. Nachystali jsme si každý své dříví a pustili se do toho. Vyhráli kluci, chytilo jim to hned druhou sirkou a už nechcíplo. Ale měli kliku, že to dřevo, co posbírali, bylo opravdu vyschlé a chytily jim tak i poměrně velké kusy, kterými ty plamínky hned začali krmit. Já šel na jistotu a suché dříví jsem si natrhal na stromě. Kvalitní jiskra je sice půl ohně, ale aby měl člověk oheň celý, musí od ní taky něco chytit. A tady byl vítr proti mně, takže mi to trvalo déle.

Když bylo jasné, že ani jeden oheň nezhasne, dali jsme je dohromady a pustili se do opékání. Mezitím jsem vybalil slíbené dárky a kluci si vybrali každý svůj. Pekli jsme, jedli jsme, pili jsme, vybírali nožíky a... začali blbnout, přestože jsem už od rána upozorňoval, abychom byli opatrní a nelbli, protože tam, kam jedeme, žádný signál není, auto tam nevyjede, vrtulník nepřistane a pěšky nikdo pro nás nepůjde. Šimon s Lukášem po sobě začali stříkat vodou, Lukáš se zamotal do větví na oheň, praštil sebou o kamenitou cestu a udělal si hluboký škrábanec v boku. Takže opět přišla ke slovu má lékárnička. Kluci mají obrovskou spotřebu, málem ji nestačím doplňovat.

U pramene jsme pobyli bez tří minut dvě hodiny a vydali se zpět. Protože to klukům z asfaltového kopce, po rovině a proti větru nejede, navrhnul jsem jim, že těch 24 km do Lipoltova, převážně dolů, jim potáhnu, ať se drží hezky v háku a mají to rychle za sebou. Na pilu jsem nějak netlačil, abych je nepoztrácel, protože jsme jeli proti větru, přesto jsme v Lipoltově byli za 51 minut místo obvyklé hodiny a přesně za hodinu jsme přijeli do Nebanic, kde jsme 35 minut poseděli U Zlaté podkovy. Těšil jsem se, že budou mít radost z relativně rychlé jízdy, ale klukům se to k mému zklamání ani trochu nelíbilo. Tak já nevím... Sedli jsme do hospody a kluci se pustili do kofoly a zmrzliny. Nejvíce kofol dal Šimon, pro třetí půllitr už jsem mu ale odmítl jít a musel si pro něj dojít sám...

Tady Lukáš zjistil, že si u pramene zase zapomněl zapnout mobil, takže přišel o záznam od Janovského pramene. Nějak mi nebyl schopen vysvětlit, proč to pořád zastavuje. Říkám si, že to není možné, vždyť jsem ho na to upozorňoval, aby na to vůbec nesahal. Takže si výlet bude muset zopakovat. Stejně, jako jsem si já kvůli záznamu vloni zopakoval předloňských „72 x na velkou!“

Z Nebanic jsem si myslel, že pojedeme přes Hněvín a Třebeň na Skalnou, ale kluci, že chtějí po stezce do Frantovek, protože je to delší. Přijeli jsme tedy do Frantovek a Mates, že má hlad. Ostatní se přidali. Navrhnul jsem tedy Rezu místo Ameriky, kam chtěl Mates, protože v Reze dělá můj bývalý šéf a já s ním byl na zítra domluvený, že se u něj stavím a pošteluji mu řazení jeho nové silničky, co mu přišla v krabici. Naštěstí Lukáš věděl, kde to je, protože tam dělala jeho maminka.

Přijeli jsme do Rezy, zaparkovali kola u stojanu a svá pekelně osluněná těla u stolu. Chvíli jsme se navzájem obdivovali, ale má rudá barva vyhrála zcela bezkonkurenčně. Objednali jsme si jídlo a já navíc i šéfa podniku, který byl naštěstí přítomen. Přisedl k nám a než nám donesli jídlo, stačili jsme probrat kde co. Řazení vyřešil sám podle mé rady, že tomu nic být nemůže a že před štelováním je třeba potáhnout za lanko a odcvakat to až do konce. Pak přišla řeč na mazání – čím se mažu a jestli to není zbytečné dávat tři stovky za speciální mazání. To už Lukáš nastražil uši, protože jsem mu ráno ukazoval Infadolan a ptal se, jestli se namazal. Takže už ví, že cyklisté opravdu trpí takovouto prazvláštní, ale jinak neškodnou úchylkou a mažou se. Poradil jsem tedy, že bohatě stačí bílá vazelína nebo právě ten Infadolan v tubě. A když na to přijde, pomůže cokoliv mastného, jako kdysi mi pomohl kousek špekáčku, když jsem byl v ukrutném horku na několikadenním výletě v hlubinách Českého lesa a jiné mazání s sebou neměl. Obecně platí jednoduchá zásada – co je dobré pro děti, to můžou i cyklisté. Ať už se jedná o ten Infadolan nebo třeba i Jesenky.

Když jsme toto vše probrali a můj bývalý šéf nás opustil, abchom měli klid na žvýkání, přinesli nám nejprve pozornost podniku – rybí polévku. Čím méně klukům chutnala, tím více jí zůstalo pro mě. Pak přišlo hlavní jídlo. Lukáš si dal boloňské špagety, Mates se Šimonem noky se špenátem a smetanovou omáčkou, no a na mě zbyla cyklistická klasika – kachní stehno s červeným zelím a knedlíkem.

Kluci měli místo hladu jen veliké oči, protože Mates ani Lukáš to nedojedli. Nebo si jen chtěli posedět a nevěděli, jak jinak mi to říct. V každém případě mě překvapili velice, když jsme po 56 minutách na kola opět nasedli. Jeli, jako by právě vyjeli a ne jako po celodenní jízdě v kopcích, horku a na sluníčku. Čekal jsem, kdy zvadnou, protože z Frantovek až do Aše už se jede prakticky jen do kopce. Profrčeli jsme kopcem na Dvorečku, v krpálu ze Seebergu ke statku snad ani nezpomalili, v Hazlově jsme taky ani pozdravit nikoho nestačili, kopec na Výhledy rovněž vylítli a Na Komendě jen zamávali Katce na silničce. Ta sice otočila, ale už je nedojela. Chtěl jsem si s ní popovídat, ale během chviličky kluci začali mizet v dálce a Katka rychleji jet nechtěla, bo tepy a právě měla naordinováno jet volně. Tak jsem Katku musel opustit a vydat se za tou chrtí smečkou. Kluci furt neměli dost a v mírném asfaltovém kopci, než se odbočí vlevo k autoškole, skoro spurtovali. Lukáš mi pak povídal, že tam s Pavlem spurtují běžně. No to jo, ale po 130 kilometrech?

Večer, šest minut po sedmé, jsme dorazili ke klubovně, vyfasovali čaj a přesunuli se k Pyramidě. Lukáš se Šimonem mi povídali, že Dyleň se jim zdá snazší, než ten výjezd okolo hospody na Zelenou horu. Což teda aspoň já dost dobře nechápu. Po necelé hodině jsme se zvedli a vydali se domů. Šimon ještě do Hranic a já s Lukášem do Hazlova. Mates nás doprovodil dolů na křižovatku v Mokřinách. Na louce pod hřbitovem jsme potkali Matesovy rodiče, u nichž jsem se krátce zastavil. Když tatínek spatřil displej mého Garminu, uznale prohlásil, že udělal dobře, že s námi nejel, protože tohle by nedal.

S Lukášem jsme to domů už jen doťapali a protože jsem pohádkový typ, navrhnul jsem mu jet přes Golf, že mu za rybníkem ukážu něco, co mi pokaždé připomene pohádku Třetí princ, když okolo toho jedu.