6. den – Celodenní výlet: Dyleň AB - 001

Po snídani jsme vyfasovali proviant – každý dva špekáčky, dva krajíčky chleba, jeden šáteček a jablko, čímž jsme se stali nejúspornější jednotkou na soustředění :-) Já pak v batohu vezl 4 půllitrové láhve vody a v kapsách ještě dvě. Oba Honzové pak po 2 - 3 láhvích vezli také. Na cestu tam měl každý z dětí dvě tyčinky. Jednu někde cestou a druhou pod finálním kopcem.

Počasí bylo ideální – polojasno a teplota mezi 13 a 17°C. Já mám sice rád o 10°C více, ale vyřešil jsem to dlouhými hadříky.

Vyjeli jsme v sestavě - já, Jasmína, Kuba, Šimon, Filip, Denis a vzadu oba Honzové. Zrakvený Lukáš nám bohužel chyběl. Je to veliká smůla, jezdí mu to moc hezky a byl by žhavým želízkem v závěrečném spurtu na Dyleň. Bude si tam muset někdy vyjet mimo pořadí.

Tempo jsem zvolil výletní a děti při vědomí, co je čeká, taky nijak nedivočily. Protože Honzík nebyl schopen vzpomenout si, zda panelku na Zelenou horu už někdy jel, zastavili jsme před tratí na Pomezí, abych mu ukázal, kudy se na ni dostane. Ale až večer, po návratu, aby si to splnil jako domácí úkol. A vyjet si to musí z toho důvodu, aby Ašské bajkery neznevěrohodnil, až se bude chlubit, že byl na Dyleni a někdo se ho zeptá: „Tak co říkáš na panelku na Zelenou horu?“ Tak aby neodpověděl: „No, slyšel jsem, že tam někde je, ale já ji ani neviděl.“

My ostaní jsme si tuto panelku vyjeli už v sobotu a proto jsem považoval za zbytečné mrhat silami a trasu jsem proto vedl sice delším, ale mírnějším stoupáním oklikou, okolo hospody. Objeli jsme tak nejen panelku, ale i celý zbývající kopec a k překvapení všech jsme se tak bez nějakého velikého násilí najednou ocitli na louce těsně pod jeho vrcholem. Všem se slyšitelně ulevilo, že první dnešní brutus mají tak snadno a bezbolestně za sebou.

V poklidu jsme pokračovali, občas udělali maličkou pauzu na zakousnutí se do tyčky nebo napití se, když jsme se ocitli před panelkou druhou. Protože Honzík nebyl schopen vzpomenout si, zda tuto panelku už někdy jel, dostal za úkol vyjet si ji. Ale až večer, po návratu, aby si to splnil jako domácí úkol, protože teď jsem potřeboval, aby dojel alespoň na Dyleň. A vyjet si ji musí z toho důvodu, aby Ašské bajkery neznevěrohodnil, až se bude chlubit, že byl na Dyleni a někdo se ho zeptá: „Tak co říkáš na panelku u Hrozňatova?“ Tak aby neodpověděl: „No, viděl jsem ji, ale vyjet jsem se ji raději ani nepokoušel!“

My ostaní jsme si tuto panelku vyjeli už v sobotu a proto jsem považoval za zbytečné mrhat silami a tak jsem z kola slezl a šel nahoru pěšky. Všichni ostatní samozřejmě udělali to samé. Nahoře byla slyšet úleva, že druhý dnešní brutus mají tak snadno a bezbolestně za sebou.

Dvě panelky tedy byly za námi a na Mýtinu před námi zbývalo už jen pár kopců. Bez probémů jsme vše zvládli a ocitli se na nejvzdálenějším místě, kam jsme dojeli v sobotu. Veliké bylo překvapení bajkerů – jak snadno to, ve srovnání se sobotou, dneska šlo. Donutil jsem děti vypít vše, co se do nich vejde, zbavil se veškeré, pro ně vezené vody a tím se odlehčil o tři kila.

Celou dlouhou a obtížnou cestu k Dyleni jsme tedy úspěšně zdolali a pod třetí a finální brutus nám zbýval už jen poslední velký sjezd a trošku vlnění. Před nasednutím ke sjezdu jsem děti upozornil, že v něm zastavíme, abych jim ukázal kudy se dá na Dyleň vyjet oklikou a tedy snadněji. My však jsme drsní bajkeři a proto pojedeme napřímo, jak se sluší a patří.

Pod zatáčkou, kde „TO“ začíná, jsem zastavil, aby si děti orazily, naposledy se napily, snědly tyčku a skočily do křoví. Bo už nebude kdy – je to výživný tříkilometrový kopec, kvůli němuž jsme sem jeli a: „Běda Vám, kdo slezete z kola. Běda Vám! Třikrát běda!!!

Vyjeli jsme, Filip rovnou vyrazil, chviličku za ním Jasmína, pak já s Kubou a Šimonem a Denis vzadu - ten zcela nepřekvapivě slezl z kola. Že prý musí čůrat, povídal vzadu Honzovi. Já jel společně s Kubíkem a Šimonem, takže nevím přesně, co se dělo vzadu, ale Denis prý za chvíli zase stál. Honzík byl rád, myslel si, že je Denis prošitý a nepojede tedy úplně sám a daleko vzadu. Jenomže Denis pořešil, nač neměl čas o pauze, prohrábl rošt a zmizel mu. Profrčel okolo nás tří, ale ty opičárny na začátku kopce mu sežraly tolik času, že už nedojel ani Jasmínu. Přestože jsem pod kopcem celkem srozumitelně, řekl bych, všem vysvětlil, že nemůžou zabloudit a jediná křižovatka na níž se odbočí a to vpravo k vysílači, je až na vrcholu tohoto prudkého kopce, kdy je vysílač odtamtud už vidět, Denis na té křižovatce zevloval, že prý neví kudy-tudy. Řetězem toho chlapce mlátit, řetězem... A to od rána do večera. Ale řetězem z motorové pily, obyčený, obávám se, stačit nebude.

Na vrcholu byl nejrychleji Filip, kousek za ním Jasmína, s velkým odstupem Denis a nakonec já s Kubou a Šimonem. Chvíli po nás, ale stále ještě v limitu, dorazili i oba Honzové. Asi o půl jedenácté se mě totiž děti ptaly, za jak dlouho na Dyleni budeme. Slíbil jsem jim, že do 12:00 hod. bychom tam měli být. Poslední Honzík dojel v 11:58 hod. Takže dobrý. A to jsme stáhli i pětiminutový skluz, s nímž jsme vyjížděli.

Nahoře, na 31. km, bajkeři vybalili rohlíky a pustili se do nich. To mě velice překvapilo, protože na startu jsem se všech ptal, zda si vzali balíček, a rohlíky v nich určitě nebyly. Takže je museli sebrat menším a pokud přímo těm nejmenším, tak jsem si představoval Lenku po návratu, jak mě drží pod krkem a po hlavě mlátí buřtama. To by ovšem byla ta horší varianta, protože by současně i znamenala, že moje smečka zaměnila buřty za rohlíky a nebude tedy mít co sníst před zpáteční cestou. Doufal jsem, že si jen „přilepšili“ a vzali si i balíček s buřty.

Na vrcholu jsem se nechtěl zdržovat, protože když tam člověk sedí na sluníčku, tak je příjemně, ale jakmile vychladne a ve zpoceném nasedne na kolo a pustí se dolů, je zima hned. Naštěstí se nikdo nezadávil, jak jsem na hladovce spěchal. Sjeli jsme na Denisovu křižovatku a dali se vpravo. Do tajemných míst, kam z Ašského výběžku zavítá už málokdo. Na Dyleni totiž nic není. Není tam už ani vyhlídka. Tedy vyhlídka nikam neodešla, je tam stále, i se sešitem a propiskou, jen z ní už nic, krom vysokých a huňatých stromů, není vidět. Já ji pamatuji ještě ve stavu, kdy z ní byla krásně vidět celá Chebská pánev. Proto jsme tam ani nešli, protože na kolech se tam projet nedá a museli bychom se s nimi tahat ručně.

Obkroužili jsme tedy Dyleň a zastavili na křižovatce pod lesem, odkud vede cesta, po níž bychom sjížděli, pokud bychom na tu vyhlídku šli a pak pokračovali dále. Zde jsem dětem ukázal nejkratší, jen párkilometrovou cestu k Janovského prameni a taky přibližně místo, kde budeme odbočovat při návratu od pramene. Já si ale přál jet cestou trošku delší, asi desetikilometrovou. A tu mi děti schválily. Nasedli jsme na kola a po převážně dolů, sem tam nahoru, jsme dorazili k Janovského prameni. Ujeto 42 km.

Opekli jsme megabuřty (špekáčky to nebyly a odravské už vůbec ne), každý snědl aspoň jeden pečený, někdo druhý dal syrový, dojedli jsme i vše ostatní, co jsme dostali nebo malým sebrali, natočili čerstvou vodu, uhasili oheň, udělali nějaké fotečky a vydali se po necelých dvou hodinách na zpáteční cestu.

Zpáteční cesta už byla rychlovka, jak jsem slíbil. Akorát jsme ještě zastavili na křižovatce, z níž jsme viděli les, pod nímž jsme stáli, když jsem dětem ukazoval, kudy se budeme vracet. Sjeli jsme přes Vysokou do Dolního Žandova, přejeli hlavní silnici do Chebu a zastavili se v Manském dvoře, že něco skousneme a scucneme. Jenomže ten funguje jen jako penzion, takže nic, až Nebanice. Přesně za hodinu a po 24 km od opuštění Janovského pramenu jsme byli v Lipoltově. Prakticky stále z kopce.

V Nebanicích jsme dali krátkou zastávku na kofolu či malinovku a po cyklostezce se pak v poklidu blížili na Dubinu, namotávaje kilometry, abychom měli alespoň tu stovku. Museli jsme to kvůli tomu natáhnout ještě k lomu za Polnou a ke Kamennému rybníku za Dvoustovkou. Na rotu si všichni dali obvyklého spurta, což svědčí o tom, že nikdo nejel přes závit a výlet se vyvedl.

Mezi Sorkovem a Seebergem jsme na horizontu zastavili, abychom si ještě jednou hezky prohlédli, co vše jsme dneska projeli a kde všude až jsme byli. Při té příležitosti jsem měl k dětem krátkou řeč a dal jim poslední úkol pro chvilku před usnutím. Já ho splnil právě teď, dopsáním těchto posledních řádků :-)
-----------------------------------------------------------
Drazí bajkeři,

děkuji všem za skvělý zážitek, který ve mně zůstane uchován velmi hluboko a na čestném místě. Soustředění bylo zážitky plně nabito a pokud to cítíte taky tak, moje spokojenost je úplně maximální.

Zážitek nemusí být vždy příjemný, musí však být intenzívní :-)

https://www.strava.com/activities/5851436549

Pavel z hazlovské sekce