HSAB 2025-31: Třídenní pěší výlet na Dyleň a okolí
Když jsem se podivil, jak mu mohla být zima, když v tom spacáku pohodlně spal i v zimním mrazu, prozradil mi, že hra Šrouby a matice jeho nervy vyčerpala natolik, že na zapnutí spacáku mu už nezbyly. Proto spal ve spacáku rozepnutém.
HSAB 2025-31: Třídenní pěší výlet na Dyleň a okolí
Konec prázdnin se blížil a Jirka s Kubou chtěli podniknout ještě jeden výlet s přespáním venku. Navrhnul jsem třídenní pěší procházku od soboty 23. 8. 2025 do pondělí 25. 8. 2025. Mělo být sice chladněji, ale sucho. Takže na procházku počasí ideální.
Trasu jsem měl vymyšlenou už od jara – vlakem do Lázní Kynžvart a odtud pěšky přes Dyleň do Dolního Žandova a z něj opět vlakem domů. S přespáním u Janovského pramenu první noc a druhou noc u Kyseleckého pramenu. První den měl mít podle mapy 11 km, druhý den 12 km a třetí den 8 km. Celkem 31 km s jedním kopcem za tři dny, nic výrazného. Ale jak praví klasik: „Co na papíře rovinka, v praxi samá roklinka.“
Vyšli jsme v sobotu v 09:40 hod. od 3. lavičky. Bohužel jen já s Jirkou, protože Kuba si to na poslední chvíli rozmyslel kvůli už chladným nocím.
Jirka měl můj 20 l Tactical s pár hadříky, karimatkou a mým péřákem. Já měl 30 l Tactical s jídlem, věcmi k ohni, hamakami, plachtami, nafukovací karimatkou a Jirkovým spacákem, který zaplnil většinu batohu. Protože v lehoučkém letním spacáku, co měl ve Mšeně, by nyní zmrznul. K pití nám stačila každému jedna 1,5 l PET, protože voda cestou i na místech přespání je.
V 10:00 hod. jsme vyjeli z Hazlova vlakem do Chebu a čekání na přestup jsme vyplnili lehkou svačinou, abychom mohli nést na zádech jídla co nejméně. Já si dal 3 borůvkové koláče a rohlík plněný kuřecími řízky a Jirka tentýž rohlík a tvarohový koláč s nechutným názvem, co si dával už v Kiosku ve Mšeně.
Z Lázní Kynžvart jsme vyšli něco po půl dvanácté. Ve Staré Vodě jsme překročili hlavní silnici z Mariánek do Chebu a lesní cestou vnikli do lesa. Českého. Tady nás potkalo první překvapení, s nímž jsme vůbec nepočítali – mělo být sice chladno, ale stabilně a tutově bez náznaku jakéhokoliv deště. A tady, sotva jsme vyšli, začalo kapat. Naštěstí ne moc a ne dlouho. Ale ty mraky a jedovatý vítr na klidu nepřidaly.
Z kukuřičného pole si Jirka utrhl dvě kukuřice, že si je nahoře upeče, ale po chvíli se o ně podělil s krávou, s níž se tímto způsobem chtěl seznámit.
Zanedlouho jsme došli na Jedlovou a hned za ní k pramenu kyselky. Moc dobrá vodička. Jirkovi ale nechutnala. Nebylo ale zbytí, pít se musí a nic jiného až k Janovského pramenu nebude.
K Janovského pramenu jsme dorazili, po 15 km i s cestou na nádraží, okolo 15 hod. S batohy to ale bylo o dost horší, než jsme si představovali a byli jsme rádi, že to máme za sebou.
Jirka ochutnal pramen a k mému velkému překvapení mu voda z něj chutnala. Přitom to byla obyčejná voda bez chuti. Tak aspoň něco.
Protože u ohniště poblíž pramenu, kde jsme chtěli bivakovat, bylo obsazeno, přesunuli jsme se k nouzovému přístřešku kousek pod pramenem. Je nově postavený a opravdu hezký. Jirkovi i mně se tam líbilo a proto jsme se rozhodli, že tuto noc strávíme zde. Vynesli jsme věci nahoru, vybalili je a připravili na noc. Když zavřeme většinu oken, vítr, co fučel venku, nám žíly trhat nebude.
Jirka mi skočil k pramenu zalít strusku (rozpustné kafe mi ji, coby Ostravákovi, silně připomíná) a já mezitím vybalil hru Šrouby a matice.
Hra je to velice jednoduchá – soutěží se, kdo rychleji našroubuje matičky na šroubky a kdo je rychleji oět vyšroubuje. Vzal jsem pro každého 15 nejkratších (aby se špatně držely) 3,5 mm šroubků ze stavebnice Merkur a k nim 15 matiček.
Sice jsem Jirkovi pravidla vysvětlil, ale varovat jsem ho už zapomněl: „Tuto hru nehrej s nikým, kdo je starší 50. let!“
Proto hra dopadla podle očekávání – zatímco já měl všechno pohodlně našroubováno, Jirka byl teprve v polovině, zato ale s nervy u konce.
Poté jsme absolvovali druhou část hry – matičky ze šroubků vyšroubovat. Toto už šlo Jirkovi o něco lépe, protože tady stačí jen točit, kdežto při šroubování je třeba mít v prstech navíc i cit pro zachycení prvního závitu. A to je pro nemotorné prsty dnešních dětí problém veliký.
Protože Jirka s přehledem prohrál, šel na dříví a já spokojeně popíjel studenou strusku.
Před boudou sice ohniště bylo, ale nebylo nač si k němu sednout. A protože od starého ohniště chasa mezitím zmizela, opět jsme s Jirkou změnili plán a vrátili se k plánu původnímu. Jirka mi podával vybalené věci, já je dole odkládal a pak jsme to vše přenesli.
Jirka vybral dva stromy, mezi nimiž bude v mé prostřední – letní hamace viset a pak sledoval, jak ji věším, nad ni plachtu a jak dělám na upevňovacích provázcích uzly, které se dají rozmotat jen potažením za konec provázku. A posuvné smyčky jak si před zatažením jistím vložením klacíku. Ten pak jen stačí vytáhnout a smyčka tak má dostatečně veliké očko, které se dá už snadno zvětšit.
Problém nastal nad mou gramařskou hamakou. Tu jsem sice pověsil bez problémů, ale zjistil jsem, že nemám upevňovací provázky k plachtě. A bez plachty nad sebou se mi v tom větru bydlet nechtělo. Nehledě na to, že každou chvíli sprchlo a někdy docela dost.
Jirka tedy navrhl, abych se přestěhoval k němu – natáhneme tuto plachtu pod jeho hamaku a já se vyspím jen na karimatce na zemi vedle něj a schovaný pod jeho plachtou.
Jirka uklidil ohniště, nachystal si dříví na podpal a zkoušel křesadlem zapálit březovou kůru. Bohužel, v tom větru se mu to ani dnes nepodařilo. Kůru jsem tedy zapálil já a o zbytek se Jirka už postaral.
Opekli jsme večeři – Jirka vlašskou klobásu a já špekáčky. Při té příležitosti jsem dal Jirkovi ochutnat mé sušenky domácí výroby. Chutnaly mu. Opět jsem je ale schoval, protože ty přijdou na řadu, až sním chleba. Protože ten tak dlouho nevydrží.
U ohně jsme pak poseděli asi do půl jedenácté.
Spal jsem rychle a proto jsem ráno vstal už asi o půl sedmé a v tuto dobu bylo jen 7°C, takže se svítáním mohlo být ještě o něco méně. Ráno ale bylo nádherné. Po včerejším větru ani památka, obloha vymetená a v údolí pod námi ještě zbytky mlhy.
Ohniště bylo ještě teplé, takže jsem na něj akorát položil drobné větvičky. Po chvíli se z ohniště začalo dýmit a zakrátko vyšlehly i plameny.
Opekl jsem špekouny a pomalu začal balit. Když jsem sundával plachtu, Jirka se vzbudil a z hamaky a svého spacáku se přesunul na zem a do spacáku mého. Že prý mu byla v noci zima. Když jsem se podivil, jak je to možné, když v tom spacáku pohodlně spal i v zimním mrazu, prozradil mi, že hra Šrouby a matice jeho nervy vyčerpala natolik, že na zapnutí spacáku mu už nezbyly. Proto spal v rozepnutém spacáku.
Já balil a Jirka znovu usnul...
Vyrazili jsme něco po jedenácté a dneska měla být nejdelší a nejnáročnější část – od Janovského pramenu přes Dyleň ke Kyseleckému pramenu.
Strastiplná pouť to dneska byla. Ty batohy všechno změnily. Nejsme na ně zvyklí a byly čím dál těžší. Dělali jsme proto časté zastávky, na nichž se Jirka několikrát pokusil napodobit Kubu (když ve Mšeně Kubovi scházelo na vrchol 20 m a zbýval mu výstup na poslední schod ze 183, tak se zasekl a odmítl pokračovat). Nakonec se Jirka ale vždy zvedl a šel dál.
Chtěl sem Jirkovi ukázat Střed Evropy, který je kousek od Dyleně, ale minuli jsme ho. Měl jsem za to, že je na cestě, po níž jsme šli, ale byl asi o 400 m bokem.
Protože mi Jirka na jedné z přestávek prozradil, že pěšky chodí nerad a raději jezdí na kole, potěšil jsem ho, že ten nekonečný krpál, co jdeme dolů, příště už pojede na kole. Nahoru.
Pod kopcem jsme natrhali ostružiny a pomalu se blížili k cíli dnešní cesty – Kyseleckému pramenu.
K pramenu jsme dorazili něco po 15 hodině a pramen Jirkovi - jak jinak - nechutnal. Pověsili jsme Jirkovu hamaku a to bylo vše. Nad námi byly husté stromy, takže rosa nehrozila a pršet už nemělo. A já se pohodím na Jirkovu karimatku na dřevěnou podlážku u lavičky. Protože moje karimatka pošla a nedrží vzduch.
Jirka je devátý Ašský bajker, co zdolal Dyleň. Sice ne na kole, ale dostal se na ni poctivě – po náročném dvoudenním putování po svých. A jako takový zaslouženě obdržel památeční nožík – zlatou rybičku, kterou si vybral.
Po upravení ohniště si Jirka nachystal dříví na podpal a konečně se mu podařilo rozdělat oheň křesadlem. Opekli jsme špekouny, vlašské klobásy a dojedli vše, co jsme měli. Zítra se najíme až v Chebu na nádraží.
U ohně jsme poseděli opět asi do půl jedenácté.
Ráno jsem se vzbudil zase asi o půl sedmé. Zima byla festovní – pouhé 4°C. Zakrátko se vzbudil i Jirka a protože ohniště jsme zalili už večer a já nehodlal mrznout a čekat, až se Jirka vyspí dorůžova, navrhnul jsem mu, abychom se vydali na cestu domů hned. Jirka souhlasil a okamžitě vstal.
Rychle jsme se sbalili a o půl osmé už byli na cestě. První dva kilometry, než jsme se dostali na silnici, byly do kopce a tak akorát, abychom se zahřáli. Automaticky jsem se vydal vlevo, na Lipovou a do Chebu, ale po chvíli jsem si uvědomil, že chceme jít do Dolního Žandova a tedy na stranu druhou.
Vrátili jsme se a v Paliči se vydali po značce - vlevo. Chyba, měli jsme jít rovně a po 5 km přijít přímo na nádraží v Dolním Žandově. Takto jsme šli přes celou Salajnu a teprve z ní do Dolního Žandova. A nádraží bylo samozřejmě až za vesnicí na druhém konci. Tak se stalo, že z plánovaných 8 km bylo nakonec kilometrů dvanáct.
Chvíli jsme počkali na vlak, v Chebu přestupní pauzu využili na sváču a do Hazlova jsme dorazili přesně v poledne.
Podle Garmina jsme za ty tři dny ušli 43,3 km a když započítám i šmejdění na místech pobytu, těch 50 km celkem nám to určitě dalo.
Výlet to byl vydařený a vzhledem k chladnějšímu počasí se i pěší volba pohybu ukázala, jako ideální. Jen škoda, že Kuba vyměkl a nakonec s námi nešel.
Záznamy na Stravě:
HSAB 2025-31: Třídenní pěší výlet na Dyleň a okolí - na nádraží | Walk | Strava
HSAB 2025-31: Třídenní pěší výlet na Dyleň a okolí - Kyselecký pramen-Dolní Žandov | Walk | Strava
HSAB 2025-31: Třídenní pěší výlet na Dyleň a okolí - z nádraží | Walk | Strava
Videa na Rajčeti:
Pavel z Hazlovské sekce
