HSAB 2025–23: Kyselka Skalná 04

První pokus, druhý pokus, třetí pokus... více, než desátý pokus a pořád nic. A Kuba to samé. Celá série videí je na Rajčeti. Až snad patnáctý pokus oběma vyšel.

2. 6. 2025

HSAB 2025-23: Kyselka Skalná 04

Dneska jsme byli Jirka, Kuba a já domluveni na 14:00 hod. u Kuby, že pak společně pojedeme na kyselku do Skalné. To znamená, že s Jirkou jsme odjezd od 3. lavičky za Kubou stanovili na 13:45 hod.

Seděl jsem na lavičce a pomalu se chystal odjet, protože už bylo 13:50 hod. a Jirka stále nikde, když ten vykoukl z okna a že prý nestíhá, protože jedeme moc brzy. No, přesně kvůli tomu jsem přece chtěl, aby se kluci domluvili na čase mezi sebou a ten mi sdělili. Což udělali. K ničemu mezi tím nedošlo, nic se nezměnilo, takže pokud Jirka věděl, že je to moc brzy, měl ten čas, když se na něm s Kubou domlouvali, rovnou posunout, žádný problém.

Jirka je zkrátka potížista, který nic neřeší, dokud to na něj nespadne a nezavalí ho to. Ale výmluvy mu jdou, to zase jo. Problém je, že tím komplikuje život ostatním, co se s ním na něčem domluvili a počítají s tím. Přitom výmluvy, na kteých si Jirka tolik zakládá a věnuje jim neúměrné množství energie, nikoho nezajímají. Měl by jít do sebe, chlapec, věk na to má, už mu je čtrnáct a s přibývajícím věkem mu toho bude procházet čím dál méně, pokud svůj lehkomyslný život bez pocitu jakékoliv odpovědnosti nezmění.

Protože Jirka měl své kolo zaparkované u mě, neboť mu zlobí řazení kvůli křivé patce, jel na Bukefalovi. Srovnat patku je sice otázka chviličky, ale chtěl jsem počkat, až mi dorazí nové pláště, že vše udělám najednou.

Vyjeli jsme tedy, když hned za křižovatkou si Jirka začal stěžovat, že je to hrozné kolo, na kterém se vůbec nedá jet. Kouknu a vidím - Bukefalovi schází důležitá část postroje - sedlová objímka. No bdejť by se na něčem takovém dalo jet, že jo. Myslel jsem si, že jen praskla, jak už to tyto rachitické sedlové objímky dělají a že ji proto Jirka dal pryč. Jenomže Jirka ji dal pryč jen proto, že se mu nelíbila.

Okamžitě jsem Jirku poslal zpět domů, že nikam takto nepojede. Nejen, že se na kole bez upnuté sedlovky jet opravdu nedá, ale navíc nemá Bukefalos sedlovou trubku rovnou, ale prohnutou, takže třebaže je jak sedlovka, tak i sedlová trubka z pružného karbonu, určitě jim to nedělá dobře.

Jirka se tedy vydal domů a já upaloval do Polné za Kubou. Přijel jsem akorát, aby mě s Kubou uvítala i jeho maminka. Dal jsem s ní krátkou řeč a když se podivili, kde že je Jirka, tak jsem na něj všechno napráskal. Bylo mi jasné, že sami dva nikam nepojedeme, proto jsem Kubovi navrhl, že se za Jirkou zajedeme podívat a jestli bude doma, pořešíme, co dál.

Jirku jsme potkali zhruba tam, kde jsem ho opustil. Domluvili jsme se, že Bukefala zaparkuje doma a já zatím k 1. lavičce snesu jeho kolo. Bohužel, bude to dneska muset přežít se zlobícím řazením.

Konečně jsme tedy vyjeli a odteď už to bylo bezproblémové poježdění, co mám tolik rád. Času jsme měli habakuk a počasí přívětivé. Vyjeli jsme na Golf pod závoru, nejvyšší bod dnešního výletu a lesními krpály sjížděli do Vojtanova. Cestou jsem natáčel krátká videa. Přejezd brodu, kořenový sjezd okolo schodů před lávkou přes Sázek, kořenové úseky před kyselkou... Ještě před tím jsme s Jirkou ve Skalné nalezli zkratku, z níž jsme se minule vrátili, neznaje cestu. Vede pod hradem okolo jeho hradeb. Klukům se tady líbilo a na skalách pod hradbami chvíli šplhali, skákali a běhali.

Dorazili jsme ke kyselce a Kuba ochutnal vodu. Jak ji kluci vyhodnotili, je zaznamenáno ve videu. Poté se Kuba pustil do jídla. Nenápadně. Jedna sušenka, druhá sušenka, banány... Když mi začalo být divné, kolik toho do sebe souká, vyndal z batohu ještě plastovou krabici plnou ovoce... Ale nejí moc maso. V tom si s Jirkou rozumím lépe a moc rád vzpomínám na naše předvánoční noční opékací orgie U Marty a U Koupaliště. Já maso chystal a Jirka, na rožni i jehle mezi dřevěnými vidličkami, na ohni pekl.

Po jídelní pauze jsme se vydali na cestu zpět. Hned od přístřešku nad pramenem vede cesta do krátkého, ale prudkého kopce, plného kořenů a zapuštěných velkých kamenů. Není jednoduché to vyjet. Když jsem tady byl s Jirkou posledně, v zimě, tak ten kopec vyjel už na druhý pokus. A to bylo i bahýnko. A dneska nic. První pokus, druhý pokus, třetí pokus... více, než desátý pokus a pořád nic. A Kuba to samé. Celá série videí je na Rajčeti. Až snad patnáctý pokus oběma vyšel. Ten kopec byl vlastně neplánovaný zlatý hřeb dnešního výletu.

Vyjeli to hlavně proto, že to nezabalili a zkoušeli stále znovu a znovu. A taky proto, že jim nikdo neřekl, že to nejde. Na gumách nabušených na maximum a Jirka navíc na zcela hladkých, s mělkým silničním vzorkem a navíc fest sjetým. Protože pláště, co jsem mu obul na zimu se mu nelíbily.

Další den mi přišly Nobby Nic 2,4“ a už je Jirka má nazuty. Když si byl pro kolo, tak se mu líbily. Uvidíme, jak se mu budou líbit, až je bude muset uvést do pohybu. Ale s takovými plášti zase nemusí řešit, kudy jede. Dolů cestou necestou to bude labůžo.

Ty gumy jsem klukům takto nabušil schválně, protože schody nejen sjíždějí, ale i vyjíždějí. A já stále lepil.

Cesta zpět byla snadná, spadlo na nás jen pár kapek a stále bylo okolo 20°C. Na to, jak hrozně dnešní vyjížďka začala, dopadla nakonec nad očekávání skvěle a snad si ji kluci užili alespoň tak, jako já.

Po návratu dostal Kuba od Jirky přihlášku k Ašským bajkerům a ještě do večera byl s Jirkou v Hazlově. Pak jel sám ještě domů, do Polné.