HSAB-22: Dlouhá noc 02 – U Koupaliště

První Dlouhá noc před týdnem v přístřešku U Marty se Jirkovi zalíbila natolik, že si ji přál zopakovat. Pro případ, že by se chtěli přidat i další kluci Hazlovské sekce, zvolil jsem místo u Koupaliště, abychom to domů měli kousek, kdyby to někoho přestalo bavit.
 

Ve čtvrtek jsme byli s Jirkou najít vhodné místo jak na spaní, tak i pro ohniště. Zalíbil se nám plac pod svahem, mezi potokem a rybníkem. Ten svah nás chránil před větrem, který nám tak foukal nad hlavami.

Malý Jirkův bráška, Tadeáš, byl s námi a pomohl nám nanosit něco dříví na oheň.
 

Pak jsem vybalil hamaku a zkusmo ji pověsil mezi vytipované stromy ve svahu. Jednak jsem nevěděl, v jakém stavu tato hamaka je, protože jsem ji už 12 let nepoužil a druhak je ze všech hamak, co mám, nejsložitější na zkompletování. Proto jsem chtěl mít jistotu. A taky jsem chtěl, aby si ji Jirka vyzkoušel – jestli v ní vůbec bude ochoten spát.
 

Tuto hamaku jsem zvolil, přestože je největší a nejtěžší. Je ale taky nejpohodlnější, neboť jednak má přes moskytiéru provléknuty skládací rozpěrné oblouky, keré moskytiéru drží vysoko nad hamakou, druhak ty oblouky hamaku udržují rozevřenou a třeťak má tato hamaka navíc i krycí plachtu, která je za hezkého počasí připnutá na sucháče zespoda, ale jakmile začne pršet, na jedné straně se jen odepne a přes hamaku přehodí. Takto jsem v této hamace bydlel v -2°C, větru a sněžení.
 

Pro sebe jsem zvolil lože na zemi. Z plachty udělám úzký trojúhelníkový tunel, u hlavy zavřený a v něm se pohodím na svou 7,6 cm vysokou NeoAir X- Lite nafukovačku. Takže mi nebude vadit lehce bažinaté podloží. Přišlo mi to jistější a pohodlnější, něž riskovat spaní v gramařské nekryté letní hamace nad kterou bych tu plachtu stejně musel roztáhnout.

Ohniště jsme si udělali mezi našimi postýlkami a druhým svahem, na relativně suchém místě. Ale hned vedle něj, směrem k hamace, to bylo hodně měkké a po pár šlápnutích jsme zde vytvořili slušnou bažinu. Když jsme dříve chystali dřevo na oheň, Jirka našel dlouhou lať. Tu jsem nyní rozlámal a bažinu jí překryl. Mezery mezi laťkami pak Jirka vyplnil hrubými větvemi a vytvořil tak bezpečnou roštovou podlážku. Bahýnko na svém místě u ohniště Jirka překryl smrkovými větvičkami s jehličím. Čtvrtá strana našeho tábořiště zůstala volná a tudy jsme tahali dřevo na oheň.
 

Odchod Jirka stanovil ve 14:20 hod. Čekala nás nejdelší noc v roce – jeden den před zimním slunovratem. A vrátit se Jirka chtěl druhý den až ve dvě odpoledne. Nikdo další s námi nocovat nešel, ale doprovodit nás byli i Vašík, Kuba a Samuel a nějakou dobu s námi pobyli.

Nejprve jsem ještě za světla Jirkovi připravil hamaku na spaní a pro sebe výše uvedený tunel z plachty. Dovnitř jsme dali karimatky a na ně spacáky. Svou karimatku jsem si tentokrát musel nechat, protože v té bažině, přestože na plachtě, bych bez ní zmrznul.

Jakmile jsme měli spaní připravené, dali jsme se do úpravy ohniště a okolí. Už včera jsme si všimli, že je tu docela nepořádek a chtěli jsme si to trochu zkulturnit. Proto jsem s sebou vzal i motyku, rýč a lopatu od Gardeny. Jenomže už po prvních rýpnutích jsme zjistili, že jsme vlastně na skládce a lepší bude ten bordel, z pod slušné vrstvy spadaných větví a listí, vůbec neodkrývat.
 

Místo je to jinak hezké, ale muselo by se to pořádně uklidit. Uvidíme. Jestli bychom tu chtěli občas přespat, mohl bych na obci domluvit, že by nám přistavili vozík s nářadím a my bychom to tady vyčistili. Stejně tak by potřeboval uklidit i ten bunkr. Pak by se tam dalo existovat.

Večer se znovu objevil Samuel, opekl si čtyři špekáčky a zase odjel. O maso zájem naštěstí vůbec neprojevil, šel jen po špekáčkách. V tuto dobu už jsme totiž s Jirkou do sebe ládovali na roštu opečenou vepřovou plec posypanou Argentinou. Já maso krájel a kořenil, Jirka ho opékal. Chopil se toho zkušeně, doma vaří i peče a to i pro brášku. Sám si umí udělat i těsto na buchty i na pizzu. Jirku to baví a příště už jídlo bude připravovat on a já mu budu jen k ruce.

Bylo dobře, že jsem vzal i ten rošt, protože na něm je maso hotové za chviličku a my měli hlad. Ještě před tím jsme totiž mezi vidličky z větví dali opékat na jehle napíchanou plec, slaninu a cibuli, ale hned nám došlo, že toto bude na dlouho.

Hlady jsme opravdu netrpěli – snědli jsme 700 g vepřové plece, 200 g slaniny, 1 cibuli, 15 tvarohových šátečků, 2 koláčky, já něco přes čtvrtku chleba, 2 jablka a Jirka své housky, protože chleba nejí. A Samuel čtyři odravské špekáčky. Vody jsem tentokrát vzal jen 4,5 l a bylo to tak tak, protože jsem nepočítal se ztrátami. Přestože jsem Jirkovi ráno, když jsem si vařil vodu na kávu, zakázal i dýchtat, dokud ešus bude na ohni, Jirka tento můj zákaz porušil a vodu mi do ohniště vylil.
 

Když jsme se večer najedli, zahráli jsme si slovní hru. Opět jsem vzal Mikádo a tentokrát i karty, ale zase jsme si nic z toho nezahráli. Nyní sice ukrutný vítr a mráz nebyl, jen jsme neměli plac, kde to hrát. Jirka taky zatoužil kouknout se na nějaký film a zalitoval, že nemá na čem. Tak jsem vytáhl svůj NB a piustil mu 18 minutové video z mé první 24 hodinovky. Ne, že bych pár starých hezkých pohádek neměl, ale co bych hodinu a půl, než to Jirka dokouká, dělal, že jo.
 

Vzhůru tentokrát Jirka vydržel dlouho, spát šel až půl hodiny před půlnocí. Těsně před tím si ale uvařil a vypil čaj a proto už půl druhé byl opět vzhůru. Vyžádal si navíc můj spacák, a o půl třetí už opět spal a to až do šesti. Do hamaky i z ní jsem Jirkovi vždy pomáhal, protože při uléhání a vstávání není jednoduhé udržet rovnováhu a je snadné se i s hamakou přetočit. V tom případě by Jirka zapadl do bahna.

Noc utíkala rychle, protože stále bylo co dělat. S masem je přece jen více práce, než jen se špekáčkem či klobásou napíchnutou na klacku. A aby vlhké dřevo hořelo, musí být oheň pořádný a furt se okolo něj musí šmejdit. Když Jirka podruhé usnul, našel jsem veliký pařez a na oheň ho posadil. Vydržel až do Jirkova probuzení. Jen jsem pod ním lehce přitápěl.

Večer, když jsem lámal větev na oheň, postavil jsem se k tomu tak šikovně, že jsem si pěstí vyrazil levé oko. Přesněji řečeno levé sklíčko brýlí. Hledali jsme, hledali. A našli? No, nenašli.
 

Zmlácený a poloslepý jsem musel vydržet až do rozednění, kdy Jirka sklíčko nalezl. S jeho nandáním už jsem měl zkušenosti z dřívějška, když jsem si vloni na Kozí farmě www.asstibajkeri.cz - Ze života bajkerů - Rok 2023 - Na Kozí farmě Žofín v Horním Podluží brýle zašlapal do hlíny.

Spokojen, že opět vidím, zalezl jsem do svého spacáku pod plachtu. Po pár minutách už Jirka chtěl, ať vylezu. To určitě. Naštěstí se po chvíli začal věnovat ohni a na mě zapomněl. Zase tak na tři hodinky. Oheň teda umí udělat řádný. Teď a tady, v bažině, je to jedno, ale jestli někdy budeme v suchém lese, tak si to musím ohlídat a na samostatný pobyt u ohně Jirka bude muset zapomenout. Zatím jsem to nikdy nepotřeboval, ale vždy mám okolo ohniště připravených někoilk lahví s vodou k okamžitému hašení.
 

Počasí bylo o poznání přívětivější, než před týdnem. Sice večer a dopoledne trochu sněžilo, takový mokrý sníh to byl, ale bylo jen okolo nuly a před větrem jsme byli chráněni.
 

Okolo poledne už nás sháněla Jirkova maminka, že ve 13:00 hod. musí být doma. Začali jsme se tedy balit. Já marně hledal obal na spacák, nenašel jsem ho. Spacák jsem tedy nacpal do batohu. Doma jsem vše vybalil, několikrát prohledal a nic. Jirka ho taky nenašel. Nalezla ho až Jirkova maminka...

Záznam na Stravě: HSAB 2024 - 22: Dlouhá noc 02 - U Koupaliště | Walk | Strava

Pavel z Hazlovské sekce

Uvedení na pravou míru
 

Bude?

Nebude?

Vydržte!!!

Jirka z Hazlovské sekce