HSAB-16: Do bazénu

Na nedělní procházce jsem se Jirky ptal, jak to má se školou, protože v úterý Ašští bajkeři chodí do bazénu. Má buďto hudebku nebo výtvarku, ale nutně tam prý být nemusí. A že do bazénu by rád a dá se to zařídit.

Domlouvali jsme tedy podrobnosti, protože Jirka s dlouhodobým pobytem v nepříznivém podzimním počasím problém nemá. Pojedeme totiž na kolech. A jestli bude pršet, tak to znamená, že po bazénu nesmí mít problém na sebe opět obléknout mokré a lepkavé oblečení a v něm jet domů. Jirkovi na jaře bude už čtrnáct a proto jsem o mladších chlapcích vůbec ani neuvažoval, protože když jsem v neděli viděl Vašíka, jak psychicky těžce nesl mokré rukavice a navíc oblečené naruby, když jsme opoštěli Goetheho skalky, tak nevím, nevím, co to s ním udělá, když cestou zjistí, že stejně tak si oblékl i trenýrky.

Ono to pro nezasvěcené vypadá strašidelně – z vyhřátého bazénu jet na kole v tomto počasí 13 km domů, ale já tak jezdil i v zimě a není to nic, co by zdravému organismu stálo za povšimnutí. Cesta do Hazlova je rychlá a než prohřátému člověku začne být zima, je doma.
 

Jenomže zatímco jsme si s Jirkou povídali, Vašík natahoval uši a že pojede taky. Já byl nekompromisně proti a Vašíka postihl silný truc. Marně jsem mu říkal, že s těmi třemi roky, co mezi ním a Jirkou jsou, nic nenadělá, ale vedl si stále svou, protože jsou stejně velcí.
 

Použil jsem tedy neprůstřelný argument ze slavného starého francouzského filmu „Knoflíková válka“, kdy si jedna parta kluků volila svého šéfa a kterémužto argumentu úplně každý kluk dokonale rozumí. Vašík mlčky smutně uznal, že ty tři roky rozdílu mezi nimi jsou tak velké, že na měření pro jeho zřejmou nadbytečnost ani nedošlo.

I přesto ale trval na svém a sice, že do bazénu pojede taky. Tahle zabejčenost se mi ale na jednu stranu líbí a tak jsem o tom začal přemýšlet. Problémem totiž není fyzická náročnost, ale nutnost překonat značné nepohodlí, což jsem právě u mladších viděl, jako problém.
 

Takže pokud Vašík na tom opravdu trvat bude, dostane, co si přeje. Třeba se tak naučí dávat si v budoucnu větší pozor na to, co si přeje, protože už bude vědět, že se mu jeho přání taky může splnit.

Toto je velmi důležité a člověk to vidí každý den okolo sebe – předevčírem bylo jedno známé výročí, kdy si lidé před 35 roky něco přáli a dneska si to do sytosti užívají, když se jim jejich dávné přání konečně plnou silou začíná plnit.

Ve 14:45 hod. jsme se sjeli u 3. lavičky. Když jsem toto sloveso použil před kluky Hazlovské sekce poprvé, mohli se potrhat smíchy – prý, že se sjedeme u 3. lavičky. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo mít jiný význam, než ten, že se tam setkáme. A protože jsme na kolech, tak se tam sjedeme. Jak je vidět, nejen hustota se dá touto generací chápat jinak. No, ale když si vzpomenu na svá školní léta, tak my se zase mohli potrhat smíchy, když jsme v hodině češtiny četli Babičku od Boženy Němcové a tam se dočetli, že šukala po světnici...
 

Já měl pro kluky zadní blatníky, ale na Drsoňka se dát nedal. Vašík tedy jel bez blatníku. Oblečeni do deště kluci byli, takže jsem měl starost akorát o jejich nohy a ruce. Ty totiž za deště nebo zimy trpí nejvíce. Vašík měl své nedělní boty, které považuji za vhodné i na kolo. Jirka měl sice taky své nedělní papučky, ale ty na kolo za vhodné rozhodně nepovažuji. Proto jsem pro něj pro případ nouze vezl v batohu své návleky a kdyby mu byla zima, oblékl by si je. Nebylo by z hlediska estetického bůhvíco, ale pravděpodobnost, že v takovém počasí potkáme módní policii, je minimální. Samuelovi jsem obul neoprénové návleky na tretry a vyrazili jsme. Rukavice do tohoto počasí měl akorát Samuel a proto jsem v batohu pro Jirku a Vašíka vezl tytéž, jen větší, mé. Takže by do nich vklouzli i s rukavicemi svými.
 

Cestou trochu pršelo, nic výrazného. Přesto to stačilo k tomu, aby se na Výhledech postarší pán podivil, kam že to v takovém počasí jedeme. Odrovnal jsem ho odpovědí, že nějak se do toho bazénu v Aši dostat přece musíme.
 

Když jsem ukládal kola do volného prostou mezi vstupní dveře, jako jsem to dělal vždy, přiběhla paní, že to tedy ne. Podivil jsem se tomu, protože proti tomu nikdy nikdo nic neměl. A parkovat jsem tak před léty začal až tehdy, když mě Lenka přesvědčila, že to takto vyjednala. Proto mě to dneska tolik překvapilo. No, nakonec paní svolila, ale jen pro tento případ. Takže na kole se do bazénu bohužel už nepodíváme.
 

V bazénu jsem kluky odevzdal do péče Ivči a šel si prohřívat kostli do páry. O pauzách jsem se byl na kluky párkrát kouknout, jak jim to jde. Plavat umí všichni, ale Ivča si vytýčila vyšší cíl – naučit je základy správné techniky různých plaveckých stylů. A tady to jde nejlépe Vašíkovi. Bohužel ale – nevíme, zda se ještě někdy zúčastníme, aby to Ivča s kluky stihla zdárně dokončit.

Po bazénu jsem Samuelovi ve vestibulu obouval návleky a Vašík mezitím válčil s bednou na sušenky, která mu sežrala 40 korun, aniž by cokoliv vyplivla. Aby byl klid, řekl jsem Vašíkovi, že mu těch 40 Kč dám, jen ať už konečně vypadneme pryč, že na to všichni čekají a nebudou kvůli nám bouchat přesčasy. Pro nás standardní situace, ale pro shromážděné osazensvo směny jsme se stali pozoruhodnou atrakcí v jinak nudném koloběhu života v bazénu.

Konečně jsme vyjeli, když tu náhle Samuel uprostřed lesa začal panikařit - zastavil a ve tmě se přehraboval v batohu a vyndával z něj věci ven. Dobrý způsob, jak něco ztratit. Že prý nemá klíče a asi je v bazénu zapomněl. Jestli je tam zapomněl, tak se tam i najdou, uklidňoval jsem ho. Jakmile je ani doma nenajde, zavolám tam a zajedu pro ně.

Cestou domů jsme tedy řešili samé takové věci, že takovou banalitou, jako je déšť, jsme se vůbec nezabývali, neboť byla zcela pod naše rozlišovací schopnosti.
 

Když jsme dojeli domů, bylo akorát 19:30 hod., jak jsem slíbil. Zajel jsem se Samuelem k jeho babičce a poradil jí, ať vše v batohu důkladně prohledá a dá mi vědět. Sotva jsem přišel domů, volala mi, že klíče našla. Samuelovi visely na krku.

Opět to byl hodně podařený den.

Záznam na Stravě: HSAB 2024 - 16: Do bazénu | Ride | Strava

Pavel z Hazlovské sekce

Uvedení na pravou míru
 

Bude?

Nebude?

Vydržte!!!
 

Jirka z Hazlovské sekce