HSAB – 14: Procházka 01, večerní

Venku je klasický listopad a co se týče počasí, je to ten nejdepresívnější měsíc v roce. Tma skoro celý den, jen okolo poledne trochu šero. Déšť, mrholení nebo aspoň trvalé mokro, mlhy, teploty lehce nad nulou. Prostě fialový hnus, jít v tomto počasí na kolo. Ne, že by se to nedalo, ale při vzpomínce na pohodové ježdění ještě před nedávnem je strašidelná už jen tato představa.

Udržovat v kondici v tomto období se však dá i jinak. Výborný je jednak bazén, který mají 2 x v týdnu k dispozici děti v Aši, druhak dlouhodobý pěší pohyb (chůze proložená během) venku. A právě první pěší procházku kompletní sestava Hazlovské sekce Ašských bajkerů včera absolvovala.
 

Původní Jirkova představa byla jít hned po škole, která je v pátek krátká, ale než se Jirka rozhoupal a dal konečně vědět, že ve tři by to šlo, byly už dvě odpoledne. Takže si to přečetl akorát Kubův tatínek a u 3. lavičky jsme v 15:00 hod. tak byli jen my tři. Než jsme zašli nejprve pro Vašíka a pak pro Samuela, bylo půl čtrvté a tma na krku.

Tohle nakládání s časem a jeho plánování se kluci taky musí naučit. V mých dobách jsme s tím problém neměli. Prostě jsme si na poslední schůzce určili čas a místo a bylo. Dneska nikdo dopředu nic neřeší, a pak se diví, že na poslední chvíli nejsou schopni nic dohodnout. Neboť s jeho okamžitým nápadem nikdo nepočítá a proto na něj ani nikdo načeká (že po několika dnech právě dnes ve dvě hodiny Jirku napadne, že už za hodinui půjdeme ven).
 

Protože jsem neměl tušení, kolik km jsou kluci schopni ujít, snažil jsem se to vyzvědět, abychom se někde daleko nedostali do problémů. Pro jistotu jsem s sebou vzal fixační náplat, kdyby se u někoho objevily puchýře. Jirka s Kubou mi povídali, že v pohodě dají 15 km. Věřím jim to. Rodiče Vašíka mi tvrdili, že je schopen chodit na houbách po lese 5 hodin. A Samuel je klasický samorost, který je schopen jezdit i na kole bez brzd, když na to přijde, takže ten to nějak dojde vždy. Tak jo, vyšli jsme.

Zpočátku jsem kluky popoháněl, protože tempo bylo tragické. To však k ničemu nebylo, proto jsem změnil taktiku. Prostě jsem šel stálým tempem, nechal kluky za sebou, ať si blbnou a když viděli, že jsem se vzdálil, tak mě dobíhali. V podstatě tak sami vyřešili, co jsem pro ně měl přichystané, protože mi bylo jasné, že pouhá samotná a jednotvárná chůze pro ně bude nudná.
 

Prošli jsme okolo Koupaliště na Zelený Háj. Tady jsem na křižovatce na kluky počkal a dal jim vybrat – vpravo na Poustku a dále po trase Hazlovského pěšáka k našemu Meditačnímu koutku. Nebo vlevo – do Vojtanova a pak lesem na Golf. Vzdálenost obou tras je zhruba stejná. Do Vojtanova, rozhodli kluci.
 

Na louce před Vojtanovem jsme udělali první a poslední fotku ještě za šera. Za Vojtanovem si Vašík začal stěžovat, že ho bolí nohy. Ale odřený není a ani puchýře nemá. Jen se ty skvělé boty, kdy mu i rodiče říkali, ať si vezme jiné, tak skvěle už nejevily. Má je volné, jsou měkké a nohy ho v nich z toho bolí. A když si je utáhne, tak je to ještě horší.

A přesně to je důvod, proč jsem i rodičům už dříve říkal, že chci, aby kluci na dlouhé lesní procházky měli pořádné boty, k tomu určené. Nevhodné boty jsou špatně i pro dospělé, ale pro děti jsou přímo tragické, neboť dětská noha se teprve tvaruje. Ale v takových botách, v jakých včera Vašík šel, se noha zdravým způsobem netvaruje, nýbrž přímo ukázkově a zrychleně deformuje, což se v ale plné míře ocení až v dospělosti, kdy s tím však už nic nejde neudělt.
 

Když jsme asi 1 km za Vojtanovem konečně vešli do lesa, byla už poctivá tma. Nebyla to ale úplná tma, kdy není vidět vůbec nic, ale tma se sice zataženou oblohou, ale při úplňku. Takže dostatek světla, aby při opatrné a tiché chůzi člověk viděl, kam šlape a slyšel vzrušený dech zvířete, které ho z bezprostřední blízkosti mlsně pozoruje a připravuje se ke skoku. Jenomže kluci se zajíců báli a tak je svým hlukem a světlem z mobilů zaháněli. Protože za takovéhoto světla pro ostatní vznikají nepřehledné stíny a celkově působí rušivě, vytáhl jsem nakonec i světlo své. A to definitivně ukončilo noční lesní idylku.
 

S Vašíkem to bylo čím dál tím horší, až mi nakonec na Golfu, kde už byla rovná cesta, vyskočill na záda a chvíli jsem ho nesl. Asi bych těch 35 kg donesl až domů, ale dostal jsem spásný nápad, že to musíme zdokumentovat, aby mi to někdo vůbec uvěřil. V tu ránu byl Vašík zpět na svých nohách.

Celkově jsem ale s dnešní první procházkou spokojený, protože kluci těch 11 km bez problémů opravdu ušli. A když budou mít pořádné boty, bez obav se můžeme pustit do něčeho většího.
 

Další procházka je plánována na neděli, ale pokud se něco nezmění a nikdo další se nepřidá, půjdeme jen Jirka, Kuba a já. Vydáme se na druhou stranu – ke Goetheho skalkám. A když bude zájem a chuť, vezmu špekouny a pro Jirku vlašskou klobásu. A Jirka Kubovi předvede, jak umí rozdělat oheň, na němž si to vše opečeme.

Záznam na Stravě: HSAB – 14: Procházka 01, večerní | Walk | Strava

Pavel z Hazlovské sekce

Uvedení na pravou míru

Bude?

Nebude?

Vydržte!!!
 

Jirka z Hazlovské sekce