Čekali jsme dole a Mejty pořád nikde. Vydali jsme se tedy zpět a našli Mejtyho ve stavu těsně před zhroucením. 

Když se Šimi s Lukym po hodině a půl vydali ke kadeřníkovi, při zpáteční cestě Mejtyho vyndali z domova. 

A ze samé radosti, že konečně opět všichni jezdíme, jsem se obětoval a i do toho bahnýnka s nimi jel .

„Uděláme si cestu svoji“, navrhnul jsem a dral jsem se přes smrčky vpřed. Důvěra v mé navigační schopnosti byla dávno na nule a tak se kluci jen nesměle zeptali, jestli se můžou vrátit a jet tou druhou cestou. Já se z houští vynořil přesně v okamžiku a místě, kdy tudy kluci projížděli.

Pomalu se mi rosilo čelo z přicházející paniky, protože ani hrubou silou pomocí imbusu, kamenu a toho, co Mejtymu z nýtovače zbylo, se mi nedařilo odpreparovat vadný článek řetězu.

Panelku u Hrozňatova vyjeli všichni kluci, naše Velká náčelnice a já, protože jsem tam dal malou. Na Dyleň jsme vyjeli všichni. K Janovského prameni jsme taky dojeli všichni, protože jiná možnost tady už neexistuje. Do Nebanic jsme rovněž dojeli všichni, protože je to z kopce. Z Nebanic už jsem jel s kluky sám, protože tam přijel Honza autem, naložil Lenky a zase odjel.

A aby to bylo ještě rychlejší, Mejty na moji žádost předvedl, jak si čistí botu, když šlápne do toho, co vypadne z jeho psa a pak jsme to na okruzích procvičovali.

Kvalitní jiskra je sice půl ohně, ale aby měl člověk oheň celý, musí od ní taky něco chytit. A tady byl vítr proti mně, takže mi to trvalo déle.

Záhada rozhozené přehazky po sjezdu z modré vyřešena - doma jsem zjistil, že jsem ztratil jeden ze dvou šroubků patky přehazky.

Dneska jsme jeli všichni společně, v Lipné se koukli na Slatinný potok, co teče do kopce a trénink ukončili opékáním buřtů.

Při zpáteční cestě domů jsme s Lukášem ještě zajeli na Polnou vylepit pozvánku na Bejbykap, co se jede příští sobotu.

Tak nás zase ubylo, krátce po startu si Honza v prvním sjezdu zlomil klíční kost.

 ...když jsem projížděl křižovatkou na kopci, spatřil jsem, jak se Šimon ke mně lesní zkratkou rychle blíží po břichu. Bolavý byl celý, nejvíc prsteníček a pravá noha vedle achilovky, ale po chvíli se otřepal, nasedl na kolo a konečně jsme dorazili ke klubovně.

Pokračovali jsme dlouhým lesním krpálem k Egermajerovi, okolo toho stromu s nechutně velikými kořeny a já byl zvědav na Lukáše, protože je jeden z několika málo, který ho dokáže objet. Tentokrát neuspěl ani on. Úspěch tak zaznamenal až na samém vrcholu, kde se vyválel v prachu lesáky sice čerstvě nakypřené, ale jinak rovné cestě.

Standa, když mu došlo, že se toho krpálu dnes už nezbaví, tak ve druhém raději přetrhl řetěz, v následujícím jsem mu hodil rychlospojku a odložil k němu prošitého Honzu, takže po čtvrém výjezdu jsme se všichni spokojeně opět sešli u Nahřbetskoče a jeli ke klubovně.

Po dešti v potoku bylo vody docela dost, ale brod i přes svůj strašidelný vzhled byl průjezdný. Všichni, co se odvážně vrhli do koryta, projeli, ostatním jsem pomohl kolo přenést.

Pokračovali jsme lesním krpálem k Egermajerovi, a tady nám scházel Lukáš, aby nám ukázal, jakže se to okolo toho stromu s obrovskými kořeny vyjíždí. Já se tam vždy zaseknu. To v lepší případě. V tom horším se rovnou vyvalím na bok. Ani dneska okolo toho stromu neprojel nikdo.