Mšeno – 19. 7. 2025 – 25. 7. 2025

Sobota 19. 7. 2025

V pátek večer se Kuba přestěhoval k Jirkovi, aby brzy ráno nemusel do Hazlova až z Polné. Je to sice kousek, ale i na 2 km se může přihodit něco, co by ho mohlo zdržet natolik, že by odjezd vlaku nestil. Navíc bych pro něj musel jet.

A vlak v 04:53 hod. jsme museli stihnout za každou cenu, protože jsme měli koupeny místenky pro kola a jinak bychom se do Mšena s koly už nedostali. Navíc vlak do Mšena jezdí jen o víkendu. Je to proto, že za těžký peníz byla trať nedávno kopletně opravena a proto ČD chtějí, aby jim dlouho vydržela. Proto na ni vlaky pouštějí jen o víkendu, aby nezrezavěly koleje.

Sraz u 3. lavičky jsme měli v 04:30 hod. a večer mi kluci slíbili, že jakmile ráno vstanou, dají mi vědět, že jsou vzhůru. Bylo 03:55 hod. a stále nic. Zavolal jsem tedy Jirkovi. Nic. Pak Kubovi. Nic. Pak Jirkově mamince. Nic. Pak znovu Jirkovi. Po nějaké době to konečně zvedl a řekl, že už je vzhůru a telefon položil. Podle hlasu mi ale bylo jasné, že opět usnul, ještě dříve, než dopadl na polštář. Zavolal jsem znovu a vyžádal si k telefonu Kubu. Kuba musel vylézt z postele a koečně kluci vstali.

U 3. lavičky mě překvapilo, že Jirkova maminka Jirku nevyprovázela – Jirka ji nechtěl budit. Je to ale hodný chlapec.

Připevnil jsem Jirkovu husu (koupil si ji před týdnem v Trenčianských Teplicích) na bok batohu a vyrazili jsme na nádraží. V Chebu jsme bez problémů přestoupili a v Plzni taktéž. Poslední přestup byl v Praze odkud jsme jeli přímo až do Mšena historickým vlakem Kokořínský rychlík. Ten byl úplně našlapaný, ale kola se vešla a nakonec i my sehnali tři místa k sezení a ve společnosti tří veselých dam nám cesta Šíleným vlakem, jak ho jedna z nich pojmenovala, rychle ubíhala.

V 10:23 hod. jsme dorazili do Mšena, počkali, až se dav lidí z vlaku vyvalí a jeli přes město a okolo koupaliště k mému strejdovi Vláďovi. Klukům se koupaliště moc líbilo a těšili se do vody.

Se strejdou si Jirka hned potykal, zbytečně jsme se nezdržovali, odložili jsme si u něj věci a v plavkách šli na koupaliště. Já jen v plavkách, ale kluci, že na těch 200 m po asfaltu nutně potřebují boty. Další dny už je nepotřebovali vůbec a šli, jak se na koupaliště chodilo vždy – jen v plavkách a bosky. Vstupné si pamatuji za korunu a dospělí dvě na celý den. Dneska je to třicet a sto. Zůstalo ale to, že po odchodu a opětovném příchodu se už neplatí. A od 16 hod. sleva, děti 10,- Kč.

Co mě ihned překvapilo, byla krásná, průzračná voda s viditelností až na dno. Je to čističkou, která je za koupalištěm. Před půl stoletím nebyla a aby voda zůstala nezávadná sypal se do ní chlór, takže po několika dnech byla hnusně zelená a na dně se tvožil kluzký sliz. Proto se kouapliště pravidleně vypouštělo a čistilo. Zásadně, když bylo hezky a protože po napuštění zpravidla bylo ošklivě, my se na čistou vodu jen smutně koukali.

Kluci zmizeli ve vodě a já čekal, kdy je napadne skákat z fontány. Dlouho jsem nečekat nemusel, ale upozornil jsem je, že z fontán bylo vždy zakázáno skákat a starý pan Houžvic, co se o koupaliště dlouhé roky staral, se něco naběhal, aby nám to zatrhl. Než jsem došel pro foťák, kluci si párkrát skočili a tím plavčíka přilákali, takže jsem to nestihl. Zákaz tak už byl vydán osobně a přes to vlak nejede.

Po vykoupání jsem si akutně nepotřebné věci nechal u strejdy, ale kluci trvali na tom, že si úplně vše povezou nahoru, kde Na Rovinách, na bývalé strejdově zahradě budeme bydlet u kiosku.

Vzpomínám, jakou práci nám dalo, abychom já, můj brácha, bratránek a sestřenka dostali od dědy (co se týkalo lumpáren, velel děda, jinak velela babička) svolení úplně sami strávit noc Na Rovinách. Brácha s bratránkem jsou o čtyři roky starší, než já a sestřenka o dva, takže jestli klukům bylo 12 – 13 let, více jim určitě nebylo, tak mi bylo 8 – 9 let.

Na Rovinách měl děda louku, kam jezdil sekat trávu pro králíky, na ní pár ovocných stromů a boudu se dvěma okny, na seno a nářadí. Do boudy akorát přivezl deky, odvezl srp a kosu a ostatní nářadí schoval za boudu. Takže v boudě krom načechraného a voňavého sena nic jiného nebylo.

Na pobyt jsme dostali od dědy poučení, že když ráno místo boudy najde spáleniště, na místě nás v něm zahrabe. Takže zákaz rozdělávání ohně. A dědův zákaz – to byl zákon, který si nikdo z nás nedovolil porušit. Když třeba bylo po dešti a my šli ven, děda, aniž by zvedl zrak od novin, jen prohlásil: „Je mokro, takže dneska žádné skály, klouže to.“ Ve Mšeně a okolí je to totiž samá skála. Skála za barákem, skála hned za zahradou před barákem (nad ní Míčovka, kde jsme si hráli), skály v Debři (nejznámějí – Námořník), prostě skály, kam se člověk podívá.

Na cestu jsme se vydali ne ještě za světla, ale schválně jsme čekali až bude úplná tma a teprve potom vyrazili. Nočním lesem a bez baterek. K boudě Na Rovinách se totiž šlo asi 1 km přes Debř. Cestu jsme znali tak dokonale, že jsme mohli jít i jen po hmatu. V tmavém, nočním lese jsme se báli všichni, ale když jsme k boudě dorazili, byli jsme nadšení a plni dojmů.

===

Hned zkraje Debře – nad 3. lavičkou – děda kdysi opravoval spadlý Kokořínek. Je na mapě a při jeho opětovné stavbě přišel o jeden prst. Po pár stech metrech dál jsou pozůstatky přírodního divadla a ještě kousek výš Muchomůrka – veliká dřevěná muchomůrka s kruhovou lavičkou okolo její nohy. Do jejího klobouku jsme se schovávali při našich hrách.

Když jsem venku byl pěšky, v pohybu mě děda vůbec neomezoval, mohl jsem jít, kam a jak daleko jsem chtěl. Ale na kole to bylo něco jiného. Tady pro mě platil přísný zákaz jezdit v Debři za Muchomůrku.

Lesní cesta se od třetí lavičky vinula stále mírně vzhůru až k Muchomůrce. Kousek za ní byla mírná zatáčka a za zatáčkou se to ale zalomilo prudce vzhůru. Dál se to trošku zmírnilo, ale cesta byla skalnatá a vhodná spíše už jen pro pěší. A právě kvůli těm skalám jsem měl zakázáno nad Muchomůrkou jezdit. Protože jsem byl ještě velmi malý piškot (první nebo druhá třída) a babiččino kolo Stadion vážilo snad tolik, kolik v té době já.

Tak se stalo, že jsem zákaz porušil a jel s bráchou a bratránkem z Rovin dolů. Skalky jsem projel opatrně a bez úhony a čekal mě už jen ten prudký, ale hladký sjezd s mírnou zatáčkou dole. Přestal jsem brzdit, neboť jsem chtěl kluky dojet a pustil to bez obav dolů, protože tady už se přece stát nic nemůže. No, stalo se. Dole v té zatáčce byl volný klacek, já na něj šikmo najel, klacek uskočil a změnil mému kolu směr. Těžké kolo s obrovskou kinetickou energií bylo mou muší váhou naprosto neovladatelné, jelo si svou vlastní cestou a já se zrakvil. Vykloubil jsem si loket.

Jelikož jsem dlouho nejel, brácha s bratránkem se vrátili zpět a našli mě řvoucího pod kopcem. Co včil? Toto utajit už nešlo, takže mě kluci odvedli k Muchomůrce, posadili pod ní a jeli pro dědu. Před 3. lavičkou bratránek dostal skvělý nápad, jak se z toho vylhat – je tam strom s kořeny do cesty a tak s bráchou zastavili a namalovali čáry, kudy jsem jel, jak najel na kořen a kam letěl.

Bylo to dokonalé a když šli s dědou pro mě, tak mu to vše hezky popsali a vysvětlili. Chyba se vloudila až v okamžiku, když se děda zeptal, proč sedím pod Muchomůrkou, když jsem se zrakvil už nad 3. lavičkou.

Snad 100 let byla Muchomůrka stále původní, bezpečná a funkční. Pak se ji rozhodli vylepšit a po 10 letech byli nuceni sejmout klobouk a posadit ho na zem, že by to prý mohlo spadnout. Tak je dodnes, ani jsem ten smutný pohled na zničenou Muchomůrku nevyfotil.

Seznámili jsme se s majitelem a vybrali zastrčené místo na přechodu louky a lesa pro stan a kousek dál, už v lese, pro mou hamaku.

Za bydlení náčelník kiosku nic nechtěl, a abychom tam nebyli úplně zadarmo, dal jsem skromnou zálohu a nechal otevřít účet s tím, že kluci dostanou vše, oč si řeknou, krom rumu, vodky, slivovice, becherovky, piva a ostatních alkoholických a energetických nápojů a Coca-Coly. Tu jsem jim povoloval jen výjimečně a v malých dávkách. A přednostně ať jim nabídne místo svinstev naplněných éčky mšenské buchty nebo koláče s odpudivým názvem. Ale dobré, tvarohové.

Než jsme se zabydleli, byl večer a my v kiosku zůstali sami. Kousek pod mou hamakou jsem objevil krásnou a velikou soušku. S Jirkou jsme ji skolili mou ruční řetězovou pilou. Jako zkušení dřevorubci jsme ji nasměrovali, aby padla správným směrem, jinak bych měl po hamace. Pak jsme ji všichni tři společnými silami ještě naporcovali na čtyři velké kusy, které jsem pak už odnesl s chlapy, co byli v Kiosku, k ohništi.

Kluci z nich pak už jen odřezávali kratší kusy a štípali je na polínkda do ohně. Náčelník Kiosku se k tomu nejprve vůbec nechtěl znát, ale bylo na něm vidět, že je rád, že má habakuk dřeva, protože víc jak polovina mu toho po nás ještě zůstala.

S sebou jsem do Mšena přivezl kilo zmraženého plecka a čtvrt kila slaniny. Ještě před zmazením doma jsem to rozdělil na půlky a jednu stále trochu zmrzlou jsem dal strejdovi opět do mrazáku a druhou vybalil teď. Rozdělal jsem oheň a Jirka se dal do práce. U ohně jsme po ranním brzkém vstávání dlouho nevydrželi, jen asi do jedenácti.

V sobotu bylo hezky, polojasno a teplo a teplá byla i noc na neděli.

Neděle 20. 7. 2025

V neděli byl první výlet do okolí a v plánu jsem měl něco opravdu výživného, dokud jsou kluci čerství a plni elánu – schody od Grobiána na Hradsko. Samozřejmě, že i s koly. Na to jsem se celou dobu těšil a nemohl jsem je o tento zážitek ochudit.

Jako děti jsme se jezdívali koupat i na Harasov (přírodní rybníkojezero - jezero nemá umělou a regulovanou výpusť, toto má). Nachází se v údolí pod Kokořínem a ze Mšena sem vedou čtyři cesty – první přes Romanov serpentýnami dolů do Ráje a pak dlohou rovinou až na Harasov. Druhá přes Kaninu, serpentýnami dolů ke Grobiánovi a pak kousek po rovině. Třetí přes Sedlec, pak lesní cestou Kočičinou ke Grobiánovi. A čtvrtá, nejkratší, přes Sedlec, Hradsko a po skalnatých schodech přímo ke Grobiánovi.

Na Harasov to nebyl problém, brali jsme to serpentýnami Rájeckými nebo Kaninskými dolů. Problém byl, jak se dostat nahoru. Rájecké serpentýny jsou mírnější, ale delší, než kaninské. Proto jsem měl radši Kaninu, protože jsem tlačil tak, jako tak.

Kočičinou se na tehdeších kolech dalo jet ztuha a já bych zasa tlačil. Takže jsme občas zvolili cestu nejkratší – od Grobiána po schodech až na Hradsko, odkud už vede asfaltka do Mšena.

Nikdy se mi nepodařilo spočítat, kolik těch schodů je. Ať už proto, že jsem v té době neuměl počítat více, než jen do stovky nebo proto, že jsem byl prostě hin. Naštěstí se mnou pokaždé byl o čtyři roky starší brácha a vždy na nejbližší patro nejprve vynesl dědova stadiona a pak se vrátil pro stadiona babiččina, na němž jsem jel já. Já jen pomáhal, ale sám bych to kolo nevynesl. Člověk si řekne – hloupost, takto kola tahat po nekonečných skalních schodech, ale je to zážitek, který v člověku zůstane opravdu festovně.

Kiosek je přímo na vrcholu Rájeckého kopce, ale chtěl jsem klukům ukázat, kde jsem se kdysi zrakvil cestou na Vyhlídky. A sám jsem na to byl zvědavý, protože od té doby jsem tam nebyl.

Jede se tam přímo od Kiosku přes cestu lesní pěšinou. Ta je zpočátku mírně dolů, ale sklon se nenápadně stále zvětšuje. Já tehdy jel na kole sestřenice. Přední brzda byla nefunkční a vzadu bylo vyběhané torpédo, takže aby brzda zabrala, muselo se i několikrát otočit klikami dozadu. A to v rychlosti, kterou jsem postupně nabral, nešlo – byl jsem rád, že se držím na pěšině. Najednou obrovské kořeny, které mě hodily bokem a já předním kolem, na hulváta, vrazil do stromu. Obě rámové trubky jsem tím nárazem ohnul tak, že předním kolem nešlo zatočit – zaseklo se o pedál. Já měl ale jen bouli na hlavě, jinak nic. Měkký materiál trubek zřejmě to nejhorší pobral. Dneska tuto ochrannou funkci plní helmy.

Takže sem jsme zajeli a podívali se, co a jak. Odtud jsme se mohli vrátit pár set metrů zpět na silnici u Kiosku, ale kluci rozhodli, že dolů pojedeme krásnou lesní pěšinou. Nikdy jsem tudy nešel ani nejel, ale zabloudit nemůžeme – vede to dolů do Brusného a tam by to do Ráje mělo být kousek, jen z jiného směru.

Kusek jsme museli sejít pěšky mezi skálami, ale pak to byl až do Brusného hezký lesní sjezd. Na silnici jsme se dali vlevo a po pár stech metrech jsme byli v Ráji. Odtud jsme jeli podél silnice kokořínským údolím lesní cestou okolo skal.

Někde na této straně silnice byl Skalní byt a taky Komín, úzká cesta mezi skálami na Sedlec. Jenomže já si už nepamatoval kde a proto jsme vždy každou lesní odbočkou vyběhli vzhůru a nahoře bedlivě zkoumali místní skalní masívy.

Po několika výbězích už kluci na mě čekali dole. Tak se stalo, že jsem sice neobjevil Skalní byt, ale parádní skalní převis s bezpečným ohništěm a placem pro přespání. Byl čistý a udržovaný, ale bez známky, že by tady někdo poslední dobou někdo byl. Nalezl jsem také hezký náhradní plac, kdyby pod skálou někdo byl, až tam přijdeme. Byl ale jen mezi skálami, takže po dobu deště bychom se museli schovat do skal.

To mě potěšilo a hned jsem to klukům sdělil, protože pobyt pod skalním převisem by mohl být zajímavější a hezčí, než ve Skalním bytě.

Pkračovali jsme dál a dostali se k Pobudovi. Je to krčma s krásně zarostlým zeleným komínem, ze kterého se opravdu kouří. Tady jsem se vydal vzhůru opět jen já. Byl to komín. Kousek jsem vyjel, kolo odložil a dál postupoval pěšky.

Zhruba v půlce jsem se zeptal turistů, jestli něco nevědí o Skalním bytě. Prý je kousek výše, dokonce mi to i ukazovali na mobilu, ale já s brýlemi na dálku nic neviděl. Mohl jsem se aspoň ještě zeptat, ka které straně od Komína ho mám hledat. Takto jsem to to tam dost dlouho prohledával a měl pak problém najít kolo. Skalní byt jsem nenašel.

Po návratu k Jirkovi a Kubovi jsme pokračovali dál, až ke Grobianovi. Tady se kluci rozhodli, že oběd počká a že se nejprve vykoupeme v Harasově, který je kousek za Grobiánem.

Půjčili jsme si na hodinu prkno s pádlem. Kluci blbli na prkně a skákali z něj do vody. Uprostřed Harasova Jirka zjistil, že voda na mělčině i na hlubině je úplně stejná a přestal se hloubek bát. Já jen dbal, aby kluci byli pokud možno u sebe a já s prknem poblíž.

Dostali jsme se až na protější břeh a pak se pomalu, s výše uvedenou činností, posunovali zpět k přístavu. Usušili jsme se a vydali na oběd ke Grobiánovi. Já s Jirkou jsme si dali steak a Kuba trhané maso.

Po obědě následoval vrholný zážitek dne, který zcela překryl i skvělé koupání v Harasově – s koly po schodech na Hradsko.

Dole se kluci ještě usmívali, protože jsem jim řekl, že jsem totéž zvládl, když jsem byl mnohem menší, než oni. Jirka šel první a poctivě počítal schody. Za ním šel Kuba a nakonec já, který to natáčel.

Asi v polovině schodů za mnou zastavil borec na motorce. Prý tudy doposud jezdil jen dolů a na kole, na motorce že jede poprvé. Řekl jsem mu, že má na trase ještě dva. Slíbil, že dá pozor, počkal až se trochu vzdálím, aby se mohl rozjet a šikovně se protáhl mezi mnou a skálou.

Došel jsem kluky na mezipetře a Jirka hlásil počet schodů. Vždy, když jsme si mysleli, že už je konec, objelily se schody další. To už Kuba začal stávkovat, že dál nejde. Vždy se nám ale nějak podařilo, aby se vydal do dalšího patra. Pak jsem mu dokonce vzal jeho kolo a dal mu svého Drsoně, o 6 kg lehčího. Zbývalo jen 20 m na vrchol a Kuba definitivně odpadl, dál že prostě nejde. Trvalo nám přes 8 minut, než se zvedl a vydal se na posledních 20 m. Mám celé osmiminutové video, ale Kuba mi ho mi zakázal publikovat. Je to škoda, nebude mít památku, které by se po čase zasmál.

Schodů Jirka napočítal 183.

Hned od schodů pokračovala silnice přes Hradsko a Sedlec, 4 km přímo do Mšena.

Kousek za strejdovým barákem nalezli kluci pod skálou pumptrak. Kuba najednou ožil a nechtěl ho opustit. Byli tam místní kluci, kteří to mají najeto a skákání jim jde moc hezky. A Kuba s Jirkou se je snaží napodobit. Dneska to přežili bez úhony, ale nevidím je tam rád, protože kvůli zbytečnosti, která je všude, můžeme skončit.

Jinak Kuba celé dva dny pořád kupoval nějaké nesmysly k nejídlu a já se těšil, až mu dojdou peníze. Když mu peníze došly, vytáhl kartu a já rezignoval. Mobily, větší peníze a karty, krom hracích, dětem do rukou prostě nepatří.

V Kiosku nám náčelník připravoval krmi, ale trvalo mu to strašně dlouho, snad 3 hodiny. Nejprve pekl papriky, z nichž udělal salát, brambory v alobalu a maso všeho možného druhu, od krůtího, přes kuřecí po vepřové. Bylo to dobré, ale sedět 3 hodiny u ohně bez ohně byl trest. Protože pod roštem měl jen žhavíky.

Počasí bylo opět nádherné, ještě tepleji, než v sobotu a noc také byla suchá a teplá. Spát jsme šli po půlnoci.

Pondělí 21. 7. 2025

= koupání, pak Prolezovačky a Obraznice, déšť, U vyschlé držky palačinky a řízek

=

=

Poznámky k celému výletu, jak mě právě napadnou:

= počasí celou dobu, den, noc

= skála před barákem, skála za barákem, skály bedle baráku, pod jednou z nichž se Kuba zrakvil

= kiosek – 6 dní a šest nocí, po 19 hod. zavíračka a pak už jen my

= spánek, Kuba brzy, Jirka pozdě, vstávání obráceně

= Jirkovo cestovní tričko – rituál, jako já s pohrabáčem

= Prolezovačky, Obraznice, Nedamy – kluci mi utekli a podruhé jsem je tam už nepustil, takže nemají video, jak lezou na hrad po schodech na dvou skalách s několikametrovou díroů dolů mezi nohama, ani skok z hradu na nižsí skálu – jediný východ z hradu, Bludiště, Obří hlava a žába, Pokličky, Komín,

= jídlo a jeho hodnocení – u mě 1. pečená kachna kung-pao se dvěma kopci rýže v Obecníku, 2. pečená krkovička s bramborovým knedlíkem a červeným zelím u Pobudy a 3. hovězí kung-pao se dvěma kopci rýže v Obecníku, nejvíc ovšem bylo Jirkovo pečení na ohni a vrcholem byly makrely na klacku. Ty nám sice připravil náčelník kiosku, kde jsme bydleli a pekl a servíroval Jirka. V kiosku jsme si po zavíračce debužírovali i dalšími mňamkami náčelníkem osobně připravenými a upečenými.

= hodiny kluci denně ve stanu uklízeli, a když jsem tam nakoukl, tak děsný bordel – nastláno z brambůrků, sušenek a piškotů. Ty jsem Kubovi koupil ke snídani, ale o tom ostatním vůbec nevím, kde to sebral

= krásná užovka, broučci

= bouřka, která se nekonala

= utopený Garmin

= voda u Pobudy

= Kočičina – zabloudění až na Lhotku

= Bludiště – nejbezpečnější úschona kol, co znám

= na kolech jsme ujeli o maličko více, než jsme se s nimi natahali po skalách a skalních schodech

= Milan, můj nejlepší marád z dětství a jeho žena Jana

= koupání – Lázně Mšeno a přírodní rybníkojezero (jezero nemá umělou a regulovanou výpusť, toto má) Harasov, každý den, i v pondělí před několikahodinovým lijákem,

= prohozené karimatky, spaní mimo

= sákání z fontány, výměna plavčíků, Jirka se přestal bát hloubek na Harasově

= snídaně pro Kubu, Jirka jí, jako já, zajištění večeřě, oběd cestou v krčmě

= mokré a kluzké skály a kořeny při návratu z Prolezovaček, to mi děda vždy zakázal na skály lézt

= mé dávné zrakvení na Vyhlídkách a u Kokořínku, krásná jizva na kolenu dodnes

= rozžhavený rošt

= hospoda U vysušené držky

= v úterý panika a chaos z několika ml vody v rohu stanu – zburcování celé rodiny a příjezd tety Lídy ze Štětí se suchým stanem, který ale opět odvezla, proč Kuba tak panikařil mi došlo, až když Jirka vyklízel stan – mohly se mu rozmočit ty jeho brambůrky, sušenky a piškoty, co si tak pečlivě a pravidelně drobil pod sebe, aby pro ně nemusel sahat do pytlíku

= zrakvení Kuby předpovězeným způsobem dvě hodiny poté, co jsem kluky před tím varoval, ale protože nejsem zběsilý přikazovač ani zakazovač, nechal jsem volbu na nich – takto můžou blbnou doma, ale na výletě, který kvůli tomu může skončit, je to hloupost

=

=

=

= pohrabáč, konec pobytu

Úterý 22.7.2025

=

= voda ve stanu, návštěva tety ze Štětí, mé bývalé sousedky

Středa 23.7.2025

=

=

Čtvrtek 24.7.2025

=

=

Pátek 25.7.2025

=

=

Sobota 26. 7. 2025

=

=

Neděle 27. 7. 2025

=

=

Článek publikuji postupně, jak ho píšu, s překlepy, nepřesnostmi a mými poznámkami, protože to asi bude trvat dlouho a až bude zcela hotov, pozná se to podle toho, že dodám nejen všechny fotky, ale i tato věta zmizne.

Budu rád, pokud kluci mé poznámky doplní a přidají své (dolů do komentáře nebo do skupiny na WhatsApp), protože na vše si nevzpomenu a byla by škoda to opomenout.