Mšeno – 19. 7. 2025 – 27. 7. 2025

Sobota 19. 7. 2025

V pátek večer se Kuba přestěhoval k Jirkovi, aby brzy ráno nemusel do Hazlova až z Polné. Je to sice kousek, ale i na 2 km se může přihodit něco, co by ho mohlo zdržet natolik, že by odjezd vlaku nestihl. Navíc bych pro něj musel jet.

A vlak v 04:53 hod. jsme museli stihnout za každou cenu, protože jsme měli koupeny místenky pro kola a jinak bychom se do Mšena s koly už nedostali. Navíc vlak do Mšena jezdí jen o víkendu. Je to proto, že za těžký peníz byla trať nedávno kompletně opravena a proto ČD chtějí, aby jim dlouho vydržela. Proto na ni vlaky pouštějí jen o víkendu, aby nezrezavěly koleje.

Sraz u 3. lavičky jsme měli v 04:30 hod. a večer mi kluci slíbili, že jakmile ráno vstanou, dají mi vědět, že jsou vzhůru. Bylo 03:55 hod. a stále nic. Zavolal jsem tedy Jirkovi. Nic. Pak Kubovi. Nic. Pak Jirkově mamince. Nic. Pak znovu Jirkovi. Po nějaké době to konečně zvedl a řekl, že už je vzhůru a telefon položil. Podle hlasu mi ale bylo jasné, že opět usnul, ještě dříve, než dopadl na polštář. Zavolal jsem znovu a vyžádal si k telefonu Kubu. Kuba musel vylézt z postele a konečně kluci vstali.

U 3. lavičky mě překvapilo, že Jirkova maminka Jirku nevyprovázela – Jirka ji nechtěl budit. Je to ale hodný chlapec.

Připevnil jsem Jirkovu husu (koupil si ji před týdnem v Trenčianskych Tepliciach) na bok batohu a vyrazili jsme na nádraží. V Chebu jsme bez problémů přestoupili a v Plzni taktéž. Poslední přestup byl v Praze, odkud jsme jeli přímo až do Mšena historickým vlakem Kokořínský rychlík. Ten byl úplně našlapaný, ale kola se vešla a nakonec i my sehnali tři místa k sezení a ve společnosti tří veselých dam nám cesta Šíleným vlakem, jak ho jedna z nich pojmenovala, rychle ubíhala.

V 10:23 hod. jsme dorazili do Mšena, počkali, až se dav lidí z vlaku vyvalí a jeli přes město a okolo koupaliště k mému strejdovi Vláďovi. Klukům se koupaliště moc líbilo a těšili se do vody.

Se strejdou si Jirka hned potykal, zbytečně jsme se nezdržovali, odložili jsme si u něj věci a v plavkách šli na koupaliště. Já jen v plavkách, ale kluci, že na těch 200 m po asfaltu nutně potřebují boty. Další dny už je nepotřebovali a šli, jak se na koupaliště chodilo vždy – jen v plavkách a bosky.

Vstupné si pamatuji za korunu a dospělí dvě na celý den. Dneska je to třicet a sto. Zůstalo ale to, že po odchodu a opětovném příchodu se už neplatí. A od 16 hod. sleva, děti 10,- Kč.

Co mě ihned překvapilo, byla krásná, průzračná voda s viditelností až na dno. Je to čističkou, která je za koupalištěm. Před půl stoletím nebyla a aby voda zůstala nezávadná, sypal se do ní chlór, takže po několika dnech byla hnusně zelená a na dně se tvořil kluzký sliz. Proto se koupaliště pravidleně vypouštělo a čistilo. Zásadně, když bylo hezky, a protože po napuštění zpravidla bylo ošklivě, my se na čistou vodu jen smutně koukali.

Kluci zmizeli ve vodě a já čekal, kdy je napadne skákat z fontány. Dlouho jsem čekat nemusel, ale upozornil jsem je, že z fontán skákat vždy bylo zakázáno a starý pan Houžvic, co se o koupaliště dlouhé roky staral, se něco naběhal, aby nám to zatrhl. Než jsem došel pro foťák, kluci si párkrát skočili a tím plavčíka přilákali, takže jsem to nestihl. Zákaz tak už byl vydán osobně a přes to vlak nejede. Budeme to muset zkusit jindy, pokud zde mají plavčíků více a z fontány si zaskákat za dohledu toho, který nás nezná a zákaz nám vyslovit proto ještě nestačil.

Po vykoupání jsem si akutně nepotřebné věci nechal u strejdy, ale kluci trvali na tom, že si úplně vše povezou nahoru, kde Na Rovinách, na bývalé strejdově zahradě, budeme bydlet u Kiosku.

---

Vzpomínám, jakou práci nám dalo, abychom já, můj brácha, bratránek a sestřenka dostali od dědy (co se týkalo lumpáren, velel děda, jinak velela babička) svolení úplně sami strávit noc Na Rovinách. Brácha s bratránkem jsou o čtyři roky starší, než já a sestřenka o dva, takže jestli klukům bylo 12 – 13 let, více jim určitě nebylo, tak mi bylo 8 – 9 let.

Na Rovinách měl děda louku, kam jezdil sekat trávu pro králíky, na ní pár ovocných stromů a boudu se dvěma okny, na seno a nářadí. Do boudy akorát přivezl deky, odvezl srp a kosu a ostatní nářadí schoval za boudu. Takže v boudě krom načechraného a voňavého sena nic jiného nebylo.

Na pobyt jsme dostali od dědy poučení, že když ráno místo boudy najde spáleniště, na místě nás v něm zahrabe. Takže zákaz rozdělávání ohně. A dědův zákaz – to byl zákon, který si nikdo z nás nedovolil porušit. Třeba když bylo po dešti a my šli ven, děda, aniž by zvedl zrak od novin, jen prohlásil: „Je mokro, takže dneska žádné skály, klouže to.“ Ve Mšeně a okolí je to totiž samá skála. Skála za barákem, skála hned za zahradou před barákem (nad ní Míčovka, kde jsme si hráli), skály v Debři (nejznámější – Námořník), prostě skály, kam se člověk podívá.

Na cestu jsme se vydali ne ještě za světla, ale schválně jsme čekali až bude úplná tma a teprve potom vyrazili. Nočním lesem a bez baterek. K boudě Na Rovinách se totiž šlo asi 1 km přes Debř. Cestu jsme znali tak dokonale, že jsme mohli jít i jen po hmatu. V tmavém, nočním lese jsme se báli všichni, ale když jsme k boudě dorazili, byli jsme nadšení a plni dojmů.

===

Hned zkraje Debře – nad 3. lavičkou – děda kdysi opravoval spadlý Kokořínek. Je na mapě a při jeho opětovné stavbě přišel o jeden prst. Po pár stech metrech dál jsou pozůstatky přírodního divadla a ještě kousek výše Muchomůrka – veliká dřevěná muchomůrka s kruhovou lavičkou okolo nohy. Do jejího klobouku jsme se schovávali při naších hrách.

Když jsem venku byl pěšky, v pohybu mě děda vůbec neomezoval, mohl jsem jít, kam a jak daleko jsem chtěl. Ale na kole to bylo něco jiného. Tady pro mě platil přísný zákaz jezdit v Debři za Muchomůrku.

Lesní cesta se od třetí lavičky vinula stále mírně vzhůru až k Muchomůrce. Kousek za ní byla mírná zatáčka a za zatáčkou se to ale zalomilo prudce vzhůru. Dál se to trošku zmírnilo, ale cesta byla skalnatá a vhodná spíše už jen pro pěší. A právě kvůli těm skalám jsem měl zakázáno nad Muchomůrkou jezdit. Protože jsem byl ještě velmi malý piškot (první nebo druhá třída) a babiččino kolo Stadion vážilo snad tolik, kolik v té době já.

Tak se stalo, že jsem zákaz porušil a jel s bráchou a bratránkem z Rovin dolů. Skalky jsem projel opatrně a bez úhony a čekal mě už jen ten prudký, ale hladký sjezd s mírnou zatáčkou dole. Přestal jsem brzdit, neboť jsem chtěl kluky dojet a pustil to bez obav dolů, protože tady už se přece stát nic nemůže. No, stalo se. Dole v té zatáčce byl volný klacek, já na něj šikmo najel, klacek uskočil a změnil mému kolu směr. Těžké kolo s obrovskou kinetickou energií bylo mou muší váhou naprosto neovladatelné, jelo si svou vlastní cestou a já se zrakvil. Vykloubil jsem si loket.

Jelikož jsem dlouho nejel, brácha s bratránkem se vrátili zpět a našli mě řvoucího pod kopcem. Co včil? Toto utajit už nešlo, takže mě kluci odvedli k Muchomůrce, posadili pod ní a jeli pro dědu. Před 3. lavičkou bratránek dostal skvělý nápad, jak se z toho vylhat – je tam strom s kořeny do cesty a tak s bráchou zastavili a namalovali čáry, kudy jsem jel, jak najel na kořen a kam letěl.

Bylo to dokonalé a když šli s dědou pro mě, tak mu to vše hezky popsali a vysvětlili. Chyba se vloudila až v okamžiku, když se děda zeptal, proč tedy sedím až pod Muchomůrkou, když jsem se zrakvil už nad 3. lavičkou.

---

Snad 100 let byla Muchomůrka stále původní, bezpečná a funkční. Pak se ji rozhodli vylepšit a po 10 letech byli nuceni sejmout klobouk a posadit ho na zem, že by to prý mohlo spadnout. Tak je dodnes, ani jsem ten smutný pohled na zničenou Muchomůrku nevyfotil.

Seznámili jsme se s majitelem Kiosku a vybrali zastrčené místo na přechodu louky a lesa pro stan a kousek dál, už v lese, pro mou hamaku. Kuba spal na nafukovací karimatce. Já ji měl taky, ale Jirka ji na mě vyloudil a do hamaky mi podstrčil svou. Nakonec, proč ne, aspoň jsem ji vyzkoušel - v hamace zespodu nic netlačilo a v tomto teple mi nafukovačka nescházela.

Za bydlení náčelník Kiosku nic nechtěl, a abychom tam nebyli úplně zadarmo, dal jsem skromnou zálohu a nechal otevřít účet, s tím, že kluci dostanou vše, oč si řeknou. Krom rumu, vodky, slivovice, becherovky, piva a ostatních alkoholických a energetických nápojů a Coca-Coly. Tu jsem jim povoloval jen výjimečně a v malých dávkách. A přednostně ať jim nabídne místo svinstev naplněných éčky mšenské buchty nebo koláče s odpudivým názvem. Ale dobré, tvarohové.

Než jsme se zabydleli, byl večer a my v Kiosku zůstali sami. Kousek pod mou hamakou jsem objevil krásnou a velikou soušku. S Jirkou jsme ji skolili mou ruční řetězovou pilou. Jako zkušení dřevorubci jsme ji nasměrovali, aby padla správným směrem, jinak bych měl po hamace. Pak jsme ji všichni tři společnými silami ještě naporcovali na čtyři velké kusy, které jsem pak už odnesl s chlapy, co byli v Kiosku, k ohništi.

Kluci z nich pak už jen odřezávali kratší kusy a štípali je na polínka do ohně. Náčelník Kiosku se k tomu nejprve vůbec nechtěl znát, ale bylo na něm vidět, že je rád, že má habakuk dřeva, protože víc jak polovina mu toho po nás ještě zůstala.

S sebou jsem do Mšena přivezl kilo zmraženého plecka a čtvrt kila slaniny. Ještě před zmazením doma jsem to rozdělil na dvě půlky a jednu stále trochu zmrzlou jsem dal strejdovi opět do mrazáku a druhou vybalil teď. Rozdělal jsem oheň a Jirka se dal do práce. U ohně jsme po ranním brzkém vstávání dlouho nevydrželi, jen asi do jedenácti.

V sobotu bylo hezky, polojasno a teplo a teplá byla i noc na neděli.

Neděle 20. 7. 2025

V neděli byl první výlet do okolí a v plánu jsem měl něco opravdu výživného, dokud jsou kluci čerství a plni elánu – schody od Grobiána na Hradsko. Samozřejmě, že i s koly. Na to jsem se celou dobu těšil a nemohl jsem je o tento zážitek ochudit.

---

Jako děti jsme se jezdívali koupat i na Harasov (přírodní rybníko/jezero - jezero nemá umělou a regulovanou výpusť, toto má). Nachází se v údolí pod Kokořínem a ze Mšena sem vedou čtyři cesty – první přes Romanov serpentýnami dolů do Ráje a pak dlouhou rovinou až na Harasov. Druhá přes Kaninu, serpentýnami dolů ke Grobiánovi a pak kousek po rovině. Třetí přes Sedlec, pak lesní cestou Kočičinou ke Grobiánovi. A čtvrtá, nejkratší, přes Sedlec, Hradsko a po skalnatých schodech přímo ke Grobiánovi.

Na Harasov to nebyl problém, brali jsme to serpentýnami rájeckými nebo kaninskými dolů. Problém byl, jak se dostat nahoru. Rájecké serpentýny jsou mírnější, ale delší, než kaninské. Proto jsem měl radši Kaninu, protože jsem tlačil tak, jako tak.

Kočičinou se na tehdejších kolech dalo jet ztuha a já bych zase tlačil. Takže jsme občas zvolili cestu nejkratší – od Grobiána po schodech až na Hradsko, odkud už vede asfaltka do Mšena.

Nikdy se mi nepodařilo spočítat, kolik těch schodů je. Ať už proto, že jsem v té době neuměl počítat více, než jen do stovky nebo proto, že jsem byl prostě hin. Naštěstí se mnou pokaždé byl o čtyři roky starší brácha a vždy na nejbližší patro nejprve vynesl dědova stadiona a pak se vrátil pro stadiona babiččina, na němž jsem jel já. Já jen pomáhal, ale sám bych to kolo nevynesl. Člověk si řekne – hloupost, takto kola tahat po nekonečných skalních schodech, ale je to zážitek, který v člověku zůstane opravdu festovně.

---

Kiosek je přímo na vrcholu rájského kopce, ale chtěl jsem klukům ukázat, kde jsem se kdysi zrakvil cestou na Vyhlídky. A sám jsem na to byl zvědavý, protože od té doby jsem tam nebyl.

Jede se tam přímo od Kiosku přes cestu lesní pěšinou. Ta je zpočátku mírně dolů, ale sklon se nenápadně stále zvětšuje. Já tehdy jel na kole sestřenice. Přední brzda byla nefunkční a vzadu bylo vyběhané torpédo, takže aby brzda zabrala, muselo se i několikrát otočit klikami dozadu. A to v rychlosti, kterou jsem postupně nabral, nešlo – byl jsem rád, že se držím na pěšině. Najednou obrovské kořeny, které mě hodily bokem a já předním kolem, na hulváta, vrazil do stromu. Obě rámové trubky jsem tím nárazem ohnul tak, že předním kolem nešlo zatočit – zaseklo se o pedál. Já měl jen bouli na hlavě, jinak nic. Měkký materiál trubek zřejmě to nejhorší pobral. Dneska tuto ochrannou funkci plní helmy.

Takže sem jsme zajeli a podívali se, co a jak. Odtud jsme se mohli vrátit pár set metrů zpět na silnici u Kiosku, ale kluci rozhodli, že dolů pojedeme krásnou lesní pěšinou. Nikdy jsem tudy nešel ani nejel, ale zabloudit nemůžeme – vede to dolů do Brusného a tam by to do Ráje mělo být kousek, jen z jiného směru.

Kousek jsme museli sejít pěšky mezi skálami, ale pak to byl až do Brusného hezký lesní sjezd. Na silnici jsme se dali vlevo a po pár stech metrech jsme byli v Ráji. Odtud jsme jeli podél silnice kokořínským údolím lesní cestou okolo skal.

Někde na této straně silnice byl Skalní byt a taky Komín, úzká cesta mezi skálami na Sedlec. Jenomže já si už nepamatoval kde a proto jsme vždy každou lesní odbočkou vyběhli vzhůru a nahoře bedlivě zkoumali místní skalní masívy.

Po několika výbězích už kluci na mě jen čekali dole. Tak se stalo, že jsem sice neobjevil Skalní byt, ale parádní skalní převis s bezpečným ohništěm a placem pro přespání. Byl čistý a udržovaný, ale bez známky, že by tady poslední dobou někdo byl. Nalezl jsem také hezký náhradní plac, kdyby se pod skálu někdo přistěhoval, až tam přijdeme. Byl ale jen mezi skálami, takže po dobu deště bychom se museli schovat do skal.

To mě potěšilo a hned jsem to klukům sdělil, protože pobyt pod skalním převisem by mohl být zajímavější a hezčí, než ve Skalním bytě.

Pokračovali jsme dál a dostali se k Pobudovi. Je to krčma s krásně zarostlým zeleným komínem, ze kterého se opravdu kouří. Od Pobudy jsem se značenou pěšinou vydal vzhůru opět jen já. Byl to Komín. Kousek jsem vyjel, kolo odložil a dál postupoval pěšky.

Zhruba v půlce jsem se zeptal turistů, jestli něco nevědí o Skalním bytě. Prý je kousek výše, dokonce mi to i ukazovali na mobilu, ale já s brýlemi na dálku nic neviděl. Mohl jsem se aspoň ještě zeptat, na které straně od Komína ho mám hledat. Takto jsem to tam dost dlouho prohledával a měl pak problém najít kolo. Skalní byt jsem nenašel.

Po návratu k Jirkovi a Kubovi jsme pokračovali dál, až ke Grobiánovi. Tady se kluci rozhodli, že oběd počká a že se nejprve vykoupeme v Harasově, který je kousek za Grobiánem.

 

Půjčili jsme si na hodinu prkno s pádlem. Kluci blbli na prkně a skákali z něj do vody. Uprostřed Harasova Jirka zjistil, že voda na mělčině i na hlubině je úplně stejná a přestal se hloubek bát. Já jen dbal, aby kluci byli pokud možno u sebe a já s prknem poblíž.

Dostali jsme se až na protější břeh a pak se pomalu, s výše uvedenou činností, posunovali zpět k přístavu. Usušili jsme se a vydali na oběd ke Grobiánovi. Já s Jirkou jsme si dali steak a Kuba trhané maso.

Po obědě následoval vrcholný zážitek dne, který zcela překryl i skvělé koupání v Harasově – s koly po schodech na Hradsko.

Dole se kluci ještě usmívali, protože jsem jim řekl, že jsem totéž zvládl, když jsem byl mnohem menší, než oni. Jirka šel první a poctivě počítal schody. Za ním šel Kuba a nakonec já, který to natáčel.

Asi v polovině schodů za mnou zastavil borec na motorce. Prý tudy doposud jezdil jen dolů a na kole, na motorce že jede poprvé. Řekl jsem mu, že má na trase ještě dva. Slíbil, že dá pozor, počkal, až se trochu vzdálím, aby se mohl rozjet a šikovně se protáhl mezi mnou a skálou.

Došel jsem kluky na mezipatře a Jirka hlásil počet schodů. Vždy, když jsme si mysleli, že už je konec, objevily se schody další. To už Kuba začal stávkovat, že dál nejde. Vždy se nám ale nějak podařilo, aby se vydal do dalšího patra. Pak jsem mu dokonce vzal jeho kolo a dal mu svého Drsoně, o 6 kg lehčího.

 Zbývalo jen 20 m na vrchol a Kuba definitivně odpadl, dál že prostě nejde. Trvalo nám 6 minut, než se zvedl a vydal se na posledních 20 m. Mám celé osmiminutové video, ale Kuba mi ho zakázal publikovat. Povolení k jeho zveřejnění mi dal až po 11 dnech a už visí na Rajčeti. Jako úplně poslední, protože bych skoro všechna videa musel smazat a dát pak znovu, aby bylo na správném místě.

Schodů Jirka napočítal 183.

Hned od schodů pokračovala silnice přes Hradsko a Sedlec, 4 km přímo do Mšena.

Kousek za strejdovým barákem nalezli kluci pod skálou pumptrak. Kuba najednou ožil a nechtěl ho opustit. Byli tam místní kluci, kteří to mají najeto a skákání jim jde moc hezky. A Kuba s Jirkou se je snaží napodobit. Dneska to přežili bez úhony, ale nevidím je tam rád, protože kvůli zbytečnosti, která je všude, můžeme skončit.

Jinak Kuba celé dva dny pořád kupoval nějaké nesmysly k nejídlu nacpané éčky, co ani bakterie nežerou a proto vydrží tak dlouho a já se těšil, až mu dojdou peníze. Když mu peníze došly, vytáhl kartu a já rezignoval. Mobily, větší peníze a karty, krom hracích, dětem do rukou prostě nepatří.

V Kiosku nám náčelník připravoval krmi, ale trvalo mu to strašně dlouho, snad 3 hodiny. Nejprve pekl papriky, z nichž udělal salát, brambory v alobalu a maso všeho možného druhu, od krůtího, přes kuřecí po vepřové. Bylo to dobré, ale sedět 3 hodiny u ohně bez ohně byl trest. Protože pod roštem měl jen žhavíky.

Počasí bylo opět nádherné, ještě teplejší, než v sobotu a noc také byla suchá a teplá. Spát jsme šli po půlnoci.

Pondělí 21. 7. 2025

Už dlouho před odjezdem do Mšena jsem bedlivě sledoval předpovědi počasí. Předpovědi se v čase různě měnily, jediná konstanta však zůstávala, a sice, že v pondělí bude fest a dlouho pršet. A to se vyplnilo do puntíku.

Proto jsem na tento den neplánoval nic na kole, ale pěší prohlídku blízkých pozoruhodností, vzdálených od Kiosku do 1 km na tři strany – vlevo Bludiště, rovně Vyhlídky a vpravo Prolezovačky a Obraznice.

Až do odpoledne bylo hezky a teplo, proto jsme stále ještě vkusné počasí využili k vykoupání v Městských lázních. Krátce po poledni už jsme byli připraveni na pěší procházku, s pláštěnkami a mikinami v malých baťůžcích.

Rovně už jsme byli, vydali jsme se tedy vpravo a po pár stech metrech ze silnice odbočili do lesa na značenou lesní pěšinu. Po té jsme se zakrátko dostali pod lesní krpál, na jehož vrcholu se nalézal skalní masív zvaný Prolezovačky a pod ním jeskyně Obraznice.

Na Prolezovačky opět vedly schody, tentokrát však nikoli kamenné, ale zcela přírodní, tvořené kořeny velikých stromů, obnažené lidskou chůzí, s udusanou hlínou mezi sebou.

Prolezovačky jsou v podstatě hřiště, které pro děti vytvořila sama příroda. Skály všemožně provrtala, aby jimi děti mohly nejrůznějším způsobem prolézat. Někudy do skály vlézt a jinde opět vylézt. Někde vstoje, jinde jen plazmo, vleže. Vlézt do díry, proplazit se skálou a vynořit se dva metry od vchodové díry. I Kubovi se tady líbilo, ale kdyby se Prolezovačky daly přestěhovat, Jirka by si je zcela jistě odvezl domů.

Bohužel, začalo pršet, takže si jich kluci moc neužili. Oblékli jsme pláštěnky a po obkroužení skalního masívu jsme se dostali pod něj, kde se nalézá jeskyně Obraznice. Tu za třicetileté války vydlabali místní lidé a před švédskými vojsky v ní ukrývali obrazy a další cenné předměty.

Prohlédli jsme si jeskyni a v docela silném dešti se vydali stejnou cestou zpět na Prolezovačky a po kořenových schodech dolů. Za tu chvíli, co pršelo, stačily skály i kořeny řádně namoknout a hezky to klouzalo. Opatrně a bez úhony jsme všechny kluzké záludnosti zdolali a když jsme vyšli zpět na silnici, už je lehce kapalo. Svlékli jsme pláštěnky a přesunuli se na Romanov do asi 200 m vzdálené hospody U vyschlé držky.

Jirka si dal palačinky, Kuba řízek s hranolky a já hovězí guláš. Kuřecí řízek nebyl v nabídce a po dotazu na něj nám bylo sděleno, že opravdu není. Za dveřmi do kuchyně však zcela jistě musela poslouchat paní kuchařka, protože když jí číšník sděloval objednávku na řízek, zeptala se ho, jestli ten řízek má být vepřový nebo kuřecí.

Jistá věc, že ráda kouká na starou českou krimikomedii s Dagmar Veškrnovou v hlavní roli, Holka na zabití, kde zkušený šéfkuchař horské chaty, pan Muraško, osazenstvu kuchyně vysvětluje, že zákazník je pán a musí dostat, co si přeje. I kdyby měl telecí medailonky vykouzlit z vepřové krkovičky.

Po palačinkách si dal Jirka ještě polořízek s hranolky a já dojedl druhý Kubův řízek. Protože porce byla tvořena řízky dvěma.

Po obědě dostal Jirka nápad, že by tátovi koupil dárek – místní pivní půllitr, které sbírá. Zašel za číšníkem, jestli by mu ho neprodal. Že je takto prodává běžně, povídal servír, ale cena není pevně stanovena, ať dá Jirka nabídku. Jirka začal zvysoka – 90,- Kč. To se zdálo hodně i číšníkovi a nechal mu ho za 70,- Kč.

U vyschlé držky jsme se mohli zdržet tak hodinu, ale jen co jsme vylezli ven, překvapila nás ukrutná změna teploty. Když jsme šli dovnitř bylo téměř po dešti, ale stále teplo. Nyní zima byla už citelná. Ke Kiosku to ale bylo kousek a tam jsme se přioblékli.

Krátce po návratu začalo znovu pršet, tentokrát už nepřetržitě a déšť stále sílil. Přesto se mi i v tom lijáku podařilo rozdělat oheň. Prozíravě jsem totiž v noci, než jsem šel spát, překryl dohasínající oheň středně velkým pařezem, jehož zbytky teď zespoda stále doutnaly a udržovaly ohniště v relativně suchém stavu.

Kluci byli zalezlí ve stanu, já topil a čekal, až déšť ustane. Po chvíli, když se déšť zmírnil, kluci ze stanu vylezli a že jedou do města něco si koupit. Asi za hodinu se vrátili.

Před setměním se taky objevl Milan, můj nejlepší prázdninový kamarád z dětství a domluvili jsme si posezení na příští večer. I s Mášou, jeho starší sestrou.

Protože déšť neustával, okolo desáté večer jsme to s Jirkou zapíchli a šli spát. Vydatně pršelo dlouho do noci.

Úterý 22. 7. 2025

Ráno ve stanu kluků vypukla panika a chaos – po mnohahodinovém poměrně silném dešti v rohu stanu nalezli malou loužičku vody. Kuba ihned zalarmoval celou rodinu, takže večer v 18 hod. měla přijet teta Lída ze Štětí s novým stanem. Povídal jsem všem, že je to nesmysl, protože kluci jsou na nafukovačkách a jestli po takovém lijáku měli ve stanu jen toto, tak po příštích občasných přeháňkách bude ve stanu úplně sucho. Protože tak, jako v pondělí, už v žádném případě pršet nemělo.

Nakonec se mi Kubu podařilo přesvědčit, že je hloupost na tetu celý den čekat v Kiosku a než večer přijede, můžeme mezitím zajet na Dolinu, podívat se na Nedamy, vykoupat se v Harasově a najíst se u Grobiána.

Do Ráje jsme tentokrát sjeli serpentýnami po silnici a po ní pokračovali na Dolinu, kde se někde vpravo od cesty měly nacházet Nedamy – nepřístupná skála, na níž kdysi stál hrad. Opět nikde žádná cedule, takže jsme zajeli až ke Grobiánovi.

Bylo teplo, opět jsme si tedy na hodinu půjčili prkno s pádlem a vydali se s ním na hlubinu a také až na protější břeh. Cestou kluci z něj skákali a já je pomalu posunouval zpět k našemu břehu. Při jednom seskoku Jirka na mně spadl a zřejmě tehdy jsem utopil svůj Garmin Tactix Delta PRO Sapphire. Děsná hloupost, jít s kluky řádit do vody s Garminem na ruce. Hodina koupání za 22 tisíc - kdo to má?

Po koupání jsme se přesunuli ke Grobiánovi na oběd. Poté jsem se poptal místních, vrátili jsme se na Dolinu a nalezli správnou odbočku do lesa. Pod kopcem, ale dost vysoko na to, aby se někomu pro ně chtělo lézt, jsme kola zanechali a dál se vydali už bez nich.

Ušli jsme několik málo set metrů a objevil se rozcestník – Nedamy za rohem. Než jsem se stačil rozkoukat, kluci byli na schodech, vedoucích na hrad, takže jsem stihl natočit jen, jak je opouští. Je to škoda, protože podruhé jsem je tam už nepustil. Tyto schody totiž mají jednu zvláštnost – schody pro levou nohu jsou na jedné skále a schody pro pravou nohu jsou na skále druhé. A mezi těmito skálami je samozřejmě mezera. Dostatečně široká, aby se jí dalo slítnout o pár metrů níže.

Okometricky jsem zhodnotil, že se mám moc rád na to, abych na hrad riskoval cestu tuto a jal se hledat cestu mému věku přiměřenou. Procházel jsem všude možně a pokaždé, když jsem si myslel, že se ke klukům, kteří vždy byli kousek ode mě, konečně dostanu, objevil se sráz, oddělující mou skálu od jejich.

Pomalu mi docházelo, že jiná cesta, než po schodech, na hrad nevede a já začal propadat panice. Ne z toho, že se na hrad sám nepodívám, ale z toho, jak kluky dostanu dolů. Protože po těch schodech se ještě dalo vylézt nahoru, ale jít tudy dolů jsem považoval za sebevraždu.

Sešel jsem ke schodům a když jsem se přesvědčil, že tudy dolů v žádném případě opravdu ne a začal přemýšlet o hasičích, kluci se zčistajasna v dálce objevili a přiběhli ke mně. Ulevilo se mi přeukrutně.

Vede tam prý schůdná pěšinka i pro mě. Vydali jsme se tedy opět nahoru, tentokrát po pěšině. Jenomže nahoře byla pěšinka opět přerušena mezerou mezi skálami, kterou však kluci cestou dolů přeskočili.

Rázem mi bylo vše jasné – přeskakovalo se z hradu dolů, obráceně to nešlo. Stejně, jako po schodech se dalo jen nahoru. Byla to tedy jediná cesta na hrad a z hradu – jednosměrka. Nahoru po schodech a dolů přeskokem na nižší skálu. Mělo mě to napadnout – kdo by stavěl hrad na přístupném místě, že jo.

Nasedli jsme na kola a jeli se opět na Harasov opláchnout. Já ale do vody už nešel. Do 18 hod., kdy měla přijet teta Lída zbývaly dvě hodiny. Tak akorát vyjet a pohodlně se Kočičinou dostat do Sedlce a odtud do Mšena.

Vyjeli jsme směrem na Kaninu a krátce na to odbočili vlevo po červené. Bylo mi divné, že trvale nestoupáme, ale jedeme podél skal stále nahoru a dolů, v podstatě tedy neustále po rovině. Že jsme někde nepozorovaně museli přejet kaninskou silnici, urputně se držíc značky, mi došlo až příliš pozdě na to, vracet se zpět. Pokračovali jsme tedy stále dál a z lesa se vynořili před Lhotkou.

Cesta sem to ale byla velice hezká, lesem stále podél skal nahoru a dolů, s přejezdem lávky tvořené pouhými dvěma dlouhými prkny, položenými vedle sebe. Nedůvěřivě jsem na prkna vlezl a opatrně se posunoval vpřed. Pružilo to, pružilo, ale nepraskalo a udrželo mě to. Protože prkna udržela mě, pustil jsem na ně po jednom i kluky.

 

Hned za křižovatkou směrem na Mšeno byl rozebraný mostek přes silnici. Na staveniště byl půchod v oplocení, problém ale byl, dostat se z toho oplocení ven na druhou stranu. Nakonec se to podařilo, ale pro jistotu jsem všechna kola přenesl já a místo, kde se na mě po lehkém dotyku sesunuly palety, jsem zarýgloval vlastním tělem, aby kluci mohli bezpečně projít.

To už mi bylo jasné, že na 18. hodinu to do Kiosku nestihneme. Vytočil jsem tedy omluvný telefon tetě Lídě, že kluci zabloudili a že proto přijedeme později. Zpozdili jsme se asi o půl hodiny. Teta Kubovi předala nějaké oblečení a vysvětlila mu, že další stan je zbytečný. Chvíli se s přítelem Zdeňkem zdrželi a jeli domů. Během posezení jsme zjistili, že teta je má bývalá sousedka z vedlejšího vchodu.

Večer jsme upekli druhou půlku plecka a slaniny, co jsem po příjezdu strčil strejdovi do mrazáku. Přípravy se tentokrát ujal Kuba za asistence Jirky.

Na závěr dne jsem na stůl vysypal pár nožíků – klíčenek, aby si kluci po jednom vybrali. Zatím je dostali všichni Ašští bajkeři, kteří zvládli Dyleň, aby měli památku na tento výkon. Aby, až jednou budou staří, tlustí a nemocní ležet na gauči s ovládačem v ruce, ten nožík nahmatali a vzpomněli si, co jako děti dokázali. A zatoužili po tom znovu. Protože co dokázali, jako malí, jako dospělí musí zvládnout taky. Budou vědět jak.

Kuba s Jirkou zatím na Dyleň sice ještě nedojeli, ale to, že se mnou tady už několik dní po sobě prožívají svá malá peklíčka, výkon také je a zaslouží si, aby zapomenut rovněž nebyl. Proto tyto památeční nožíky, které jim to budou připomínat, dostali také. Přesně podle Matuškovy písničky „Své mládí nosím po kapsách...“

Počasí bylo celý den vkusné, velké teplo sice nebylo, ale koupat se pohodlně dalo. Noc byla teplá a suchá.

Středa 23. 7. 2025

Dneska už to byl pátý den našeho pobytu a včerejšek byl celkem náročný. Nic velkého jsem proto na dnešek neplánoval, ať si kluci taky trochu odpočinou. Vpravo od Kiosku – Prolezovačky, Obraznice a krčma U vyschlé držky – jsme byli. Rovně – Vyhlídky – jsme také už byli. Zbývalo tedy podívat se ještě vlevo - do Bludiště.

Bludiště je vzdáleno jen asi 300 m a měl jsem za to, že půjdeme pěšky. Kluci však chtěli jet na kolech. Na takový kousek převlékat se do cyklistického nemělo smysl a tak jsem jel v civilu a přidal jen helmu.

Provoz lidí v Bludišti a jeho okolí byl velký a nechat kola nahoře - připravená k okamžitému odvozu - by byla hloupost. Proto jsme s koly sestoupili úzkou štěrbinou dolů a tam je zanechali.

Popisovat Bludiště je asi zbytečné. Mnohem lepší je kouknout se na videa. Stejně tak na videa z Nedam nebo schodů od Grobiána. U Bludiště je už z názvu jasné, oč jde. Zatímco však Bludiště má strašidelný název a Nedamy nevinný, skutečnost je přesně opačná – Bludiště je naprosto bezpečné a Nedamy drsná divočina, kde jsem o kluky měl opravdový strach.

Po prohlídce Bludiště jsem z této nejbezpečnější úschovny kol, co znám, úzkou soutěskou všechna kola protáhl nahoru.

Odpoledne jsme strávili na koupališti a zde jsme si také dali oběd. Zatímco já jsem po koupání u strejdy nahrával fotky a videa a dobíjel baterky všeho možného, kluci za barákem pod skálou jezdili a skákali na místním pumptraku.

Vyšel jsem ven, abych se na ně podíval. Přesně v okamžiku, abych z dálky viděl, jak si Kuba špatně najel, šikmo dopadl a zrakvil se. Machroval před přihlížejícími hladovými supy – početnou rodinou s dětmi. Ti, když se dostatečně nasytili zrakveným Kubou a jeho krvavým kolenem, znuděně a bez jakéhokoliv zájmu o jeho stav, pomalu odešli.

Chvíli jsem Kubu nechal ležet, jak byl, aby se vyřval a dostal z nejhoršího. Pak jsem pomalu začal zjišťovat, jak na tom je. Koleno bylo jasné. Krev je krev. Ale hýbat se mohl a kosti vypadaly v pořádku. Ale bolela ho žebra, jak se napíchl na řídítka. I to se ale po chvíli zmírnilo a žádné z hrudníku nekoukalo, takže taky dobrý. A na hlavu nešel, to jsem viděl.

Po chvíli vstal a znovu jsme zkoumali, zda má všechny kosti v celku. U strejdy jsem vytáhl svoji lékárničku a strejda přidal autolékárnu svou, zcela jistě ještě z minulého století. Měl ji venku pod okapem, pokrytou silnou vrstvou prachu. Ale byla ještě neotevřená, stále v originálním celofánu.

Pod sprchou jsem Kubovi koleno omyl. Rána byla naštěstí čístá, takže kartáč použít třeba nebylo. Po usušení jsem mu ránu polil jodisolem ze své lékárničky a převázal obvazem s polštářkem z lékárničky strejdovy.

Problém nastal se zafixováním konce obvazu. Má papírová fixační náplast nedržela. Strejda je elektrikář, takže to bylo stejné, jako s tou kovářovou kobylou, co chodí bosa – použitelnou izolačku, která by na obvazu držela, taky neměl. Tak jsem zkusil papírovou fixační náplast z jeho autolékárničky. Nic moc, ale držela spoň trochu.

Kuba se zrakvil předpovězeným způsobem pouhé dvě hodiny poté, co jsem kluky před tím varoval. Protože však nejsem zběsilý přikazovač ani zakazovač, mající potřebu řídit každý jejich krok i pohyb, nechal jsem volbu na nich – takto můžou blbnou doma, ale na několikadenním výletě, který kvůli tomu může okamžitě skončit, je to nebetyčná hloupost.

Jirka si mezitím venku z kola udělal motorku. Mezi sedlovou trubku a zadní kolo strčil 1,5 l PETku a ten zvuk opravdu zdařile imitoval motorku.

Jakmile to Kuba uslyšel a uviděl, chtěl to zkusit taky. Nejdřív jsem byl proti, ale po chvíli jsem svolil. Aspoň uvidím, co a jak. Jednak, co se týče hybnosti kolena a bolesti při pohybu a druhak, co se týče obvazu, jestli bude držet.

Mezitím se objevil Milan s dodávkou a odvezl mě a Kubu i s koly ke Kiosku a vrátil se dolů pro Mášu, svou starší sestru. Opekli jsme špekouny a zavzpomínali na velmi staré časy, kdy jsme všichni tři byli ještě dětmi.

Po setmění nám náčelník Kiosku ještě připravil nějaké to masíčko.

Poslední večery se nám ale kazily tím, že se stupňovalo napětí mezi Kubou a Jirkou ohledně doby, kdy jít spát. U mně je to jasné, já u ohně vydržím sedět dlouho do noci. A Jirka to má podobně. Ale Kuba chtěl vždy jít spát brzy, hned po setmění.

V tom ale problém není – vždy to bylo tak, že kdo odpadl, šel spát, a nikdy nikoho nenapadlo, aby ho nutil sedět u ohně s ostatními. Jenomže u Kuby tomu tak není – chce jít spát, ale sám spát nejde, přitom mu v tom nikdo nebrání. Jirka ale spát jít nechce a přesto ho k tomu Kuba nutí. Místo toho, aby Jirku nechal, kde je, sebral se a šel spát bez něj. Tohle vlastně byla jediná záležitost, která nám nefungovala a kvůli které se kluci zcela zbytečně a čím dál více hádali.

Středeční počasí opět bylo koupací a noc rovněž byla teplá a suchá.

Čtvrtek 24. 7. 2025

Ráno se Kuba rozhodl, že chce domů a před polednem pro něj táta přijel. Už to pro něj bylo dlouhé, stýskalo se mu, čím dál více se s Jirkou hádal a navíc měl to zrakvené koleno. Ještě před odjezdem ale kluci stihli udělat velmi důležitou věc a usmířili se.

Zůstali jsme tedy s Jirkou sami. Na programu byla pěší procházka, protože dnešní trasa pro kola vhodná nebyla. Nedělním výstupem s koly po 183 kamenných schodech od Grobiána na Hradsko měli kluci splněno.

Víceméně po rovině jsme přes Průsečnou skálu, kterou za třicetileté války vydlabali Švédové, aby tudy mohla procházet jejich vojska i s naloženými vozy, prošli k Obří hlavě a žábě. Jsou to dvě skály naproti sobě, které tak vypadají.

Kousek za Obří hlavou a žábou jsou Pokličky. Vysoké úzké skály, na jejichž vrcholu jsou pokličky. Na jednu z nich se kdysi dalo vylézt, dneska už je však okolo ní plot. Kdysi byly Pokličky krásně vidět zezdola ze silnice, nyní už jsou zcea zakryty vzrostlými stromy. Je to škoda, pohled na ně od silnice byl nejhezčí. K Pokličkám vedou zezdola kamenné schody, které jsou nyní překryty dřevěným schodištěm. Možná se časem dočkáme i eskalátoru.

Po prohlídce Pokliček jsme s Jirkou sešli po schodech dolů a dali se podél skal směrem na Dolinu. Chtěl jsem Jirkovi ukázat převislou skálu, kterou jsem v neděli objevil a pod níž jsme chtěli poslední dvě noci bivakovat. Bylo nutno zjistit, zda bude Jirkovi vyhovovat a taky zkontrolovat, jestli se tam mezitím někdo nenastěhoval.

Šli jsme, šli, povídali si a došli až k Pobudovi. Takže jsme odbočku k převisu přešli. Ale cestou jsme viděli hezkou užovku. Velikou a do zelena.

U Pobudy mají krásný komín – po celé výšce několika metrů pokrytý zelenými rostlinkami, pečlivě střiženými ve tvaru velikého čtyřbokého hranolu, odspodu až na samý vrchol. Dneska se z něj nekouřilo, a kdybych ten kouř, vycházející z vrcholu tohoto úžasného živého uměleckého díla neviděl už v neděli, nevěřil bych, že je komín opravdu funkční. Kdo nevěří, může se kouknout na nedělní video.

Když už jsme u Pobudy byli, dali jsme si oběd. Jirka i já jsme se shodli na krkovičce s bramborovým knedlíkem a červeným zelím. Mňamka převeliká to byla a nakonec jsem ji vyhodnotil, jako druhé nejlepší jídlo za celou dobu. U Jirky toto jídlo zvítězilo. Co nás ale překvapilo, tak to, že u Pobudy to už byla druhá hospoda, kde měli vepřové výpečky se zelím, ale ne se špenátem, jak by člověk očekával.

Po lahodné krmi jsme se vydali zpět, abychom konečně nalezli odbočku k převislé skále. Nezoufali jsme však, protože jsme věděli, ža u odbočky je jeskyně. Jen nás mátlo, že zatímco já jsem si byl jistý jejím obdélníkovým vchodem, tak Jirka vchodem půlkruhovým.

Tentokrát jsme dávali pozor a asi po 1,5 km jsme jeskyni objevili. Nejprve Jirkovu, půlkruhovou a hned kousek za ní mou, obdélníkovou. Vydali jsme se pěšinou vzhůru a po chvíli došli k převisu. Jirka byl nadšený a já s uspokojením konstatoval, že od neděle tady nikdo nebyl.

Spokojeni zjištěným stavem jsme se vrátili k Pobudovi a u volně přístupného kohoutku s vodou jsme tuto do bidonů doplnili. Čekal nás ještě návrat. Komínem nahoru do Sedlce a z něj do Mšena. Komín je dlouhá, úzká a klikatá cesta stále vzhůru. Tohle Jirkovi jde a já měl co dělat, abych jeho kroku stačil.

Za Sedlcem si Jirka na chvíli sedl, že ho bolí nohy a má hlad. Po krátké době se ale zvedl a vydal se špendlíkovou alejí směr Mšeno. Špendlíky zde rostly různé – menší červené a žluté i obrovské žluté. Ty mi Jirka natrhal, ale nevěřil, že jsou k jídlu. Vůbec špendlíky neznal. Přitom je to taková sladká dobrota, skoro jako meruňky.

Dnešní den byl první, kdy jsme se nekoupali. Od strejdy nás ke Kiosku odvezl Milan a i tak měla procházka skoro 15 km, když započítám ten návrat k převisu.

Po chvíli se Milan vrátil i se svou první a zatím i poslední ženou Janou. Náčelník Kiosku hodil do ohně čtyři brambory v alobalu a napíchl pro Jirku a mne na prut po makrele, s tím, že o pečení už se máme starat sami. Ujal se toho Jirka za vydatného kibicování Milana.

Milan s Janou odjeli a s Jirkou jsme se těšili, že posedíme u ohně, aniž by nás od něj Kuba odháněl.

Bohužel ale, začalo pršet. Sice mírně, ale vytrvale. Jirka si sedl k ohni a na konci klacku si vyřezával rybu. Pršet však nepřestávalo a tak jsme se zklamaně vydali na kutě.

Počasí na procházku bylo ideální, ale na koupání to dneska už nebylo. Mírný déšť ustal někdy v noci, žádná potopa ve stanu se nekonala.

Pátek 25. 7. 2025

Hned po probuzení jsme začali balit. Kluci denně ve stanu hodiny uklízeli, a já stále nechápal, co. Když jsem však dneska k Jirkovi do stanu nakoukl, byla mi rázem jasná Kubova panika z té trošky vody.

Ty hodiny úklidu znamenaly, že Kuba denně do sebe neustále cpal nesmysly, co pokoutně nakupoval a pak skoro nejedl, když jsme šli na oběd. Po vynesení všech věcí zůstal ve stanu ukrutný bordel – nastláno z brambůrků, sušenek a piškotů. Ty jsem Kubovi koupil ke snídani, ale o tom ostatním vůbec nevím, kde to sebral. Nejspíš to ve velkém nakoupil a přivezl v pondělí večer, když jsem se divil, že s Jirkou v dešti jedou do města. A Kuba se děsil toho, že se mu ta silná vrstva drobení pod ním rozmočí a on bude muset jíst buďto tuto kaši nebo normální jídlo. Proto ta panika z té trošky vody ve stanu.

V Kiosku jsme vydrželi od sobotního poledne do pátečního dopoledne, tedy 6 dní a 6 nocí. Zaplatil jsem náš otevřený účet, nechal skromné dýško, čímž jsem lehce rozhodil vstřícného náčelníka Kiosku, rozloučili jsme se a jeli dolů ke strejdovi, abychom to stihli na domluvenou 10. hodinu.

Přijeli jsme akorát, strejda už čekal u nastartované pračky a s uspokojením sledoval, jak Jirka nic nehledal, ale rovnou do pračky strčil svůj předem připravený cestovní oděv. Strejda jen zaklapl víko a zmáčkl knoflík.

Na zahradě jsme rozložili stan, hamaku, plachtu, karimatky, spacáky a na veliký otočný sušák pověsili vše ostatní k dokonalému vysušení.

Pěšky jsme zašli do Obecníku na oběd. Já si dal pečenou kachnu kung-pao se dvěma kopci rýže a Jirka, už nevím přesně, ale bylo to nějaké maso s nudlemi a salátem. Kachní kung-pao jsem nakonec vyhodnotil, jako úplně nejlepší krčmové jídlo za celou dobu.

Z Obecníku jsme se stavili pro nějaké to ovoce. Banány se Jirkovi nelíbily, jablka nebyla a tak si odnesl alespoň plastovou krabici s hroznovým vínem.

Cestou dolů jsme se zastavili u zábradlí nad Městskými lázněmi a z dálky zkoumali přítomného plavčíka. Byl tam jiný, co nás nezná a zákaz nám proto ještě vyslovit nestačil. Jupí!

U strejdy jsme se převlékli do plavek a šup na koupaliště. Chvíli jsme se čvachtali a po usušení jsem vzal foťák a přesunul se s ním k 1. fontáně. Vystihl jsem okamžik, kdy se plavčík nekoukal, dal pokyn Jirkovi, ten bleskurychle vyšplhal na předposlední horní patro 2. fontány a pod dohledem objektivu mého foťáku skočil do vody. Splněno!

Přesunuli jsme se zpět na naši lavičku a Jirka se pak ještě chvíli koupal.

Vrátili jsme se ke strejdovi, převlékli se a protože až do večera jsme krom palačinek U vyschlé držky neměli nic v plánu, sbalili jsme na zahradě usušené věci, já sedl k NB, tlačil do něj videa a dobíjel všechny baterky, abychom s tím vydrželi až do příjezdu domů.

Jestli ještě někdy pojedeme na tak dlouhý výlet, všechny fotky a videa budu kopírovat do jedné jediné složky a teprve z ní si budu brát kopie k dalšímu zpracování. Aby nedošlo k tomu, co se mi málem stalo – že jsem omylem smazal celé úterý i s Nedamy. Naštěstí jsem při přesunu z karty nedal vyjmout a vložit, jak to běžně dělám, ale kopírovat a vložit. Takže jsem to smazal jen v NB, ale na kartě vše naštěstí zůstalo. Než jsem to ale zjistil, byl jsem totálně K.O., na mrtvici. Protože jako pro sběratele nikoliv věcí, ale silných zážitků, byla pro mě ztráta autentických videí z úžasných Nedam nenahraditelná. Mnohem větší, než utopený Garmin, který se dá snadno nahradit pořízením jiného.

Jirka si lehl vedle na gauč, vzal telefon do ruky, přepnul se do virtuálního světa a začal prudit, když jsem ho z něj vyrušil.

Prudil i později, když jsme šli po schodech na Romanov do hospody U vyschlé držky dát si palačinky a já chtěl, abychom se podívali na Námořníka, okolo kterého jsme vrchem procházeli. Byl jsme zvědavý, jak to na něm a okolních skalách, kde jsem si před padesáti a více roky jako malý kluk s kamarády hrál, vypadá... Jirka ale najednou o skály neměl zájem a jen prudil. Nakonec jsme se vrátili a na palačinky jsme se stavili kolmo při přesunu pod převis na Dolině.

Už U vyschlé držky ale Jirka přišel na jiné myšlenky a byl opět normální.

Protože jsme pod převisem měli spát dvě noci, večer jsme si s sebou vzali jen karimatky, spacáky a pár hadříků na noc k ohni. Ostatní věci jsme vysypali na plachtu v kůlně.

Přijeli jsme pod skálu, zkontrolovali, že tady od včerejška krom nás nikdo nebyl a začali s úklidem a přípravou placu pro spaní. Moc práce s tím nebylo. Stačilo lopatkou vyhrabat starý popel a hlínu z ohniště a zamést okolo něj. Stejně tak jsme jen zametli rovný plac pro spaní a natáhli na něj plachtu. Na plachtu jsme položili karimatky a na ně spacáky.

Mezitím, co já čekal na setmění, abych mohl rozdělat oheň, Jirka z hodně velké dálky nahoru k ohništi přikulil obrovský špalek. Nevěřil jsem, že se mu to povede, protože svah těsně pod skálou byl hodně prudký. K mému úžasu špalek vytlačil až nahoru, zcela sám. I to je zaznamenáno na jednom z videí. Na sezení byl špalek nepohodlně vysoký, ale dobře se osvědčil jako odkládací stůl.

Pak ještě přinesl špalek menší a ten jsme používali k přípravě jídla a jako jídelní stůl.

Jirka naléhal, ať už konečně oheň rozdělám, ale já se k tomu stále neměl. A to z dobrého důvodu – moc nefoukalo a stoupající kouř je vidět i z velké dálky. V osm večer jsem konečně oheň rozdělal. Mezitím se po svahu směrem k ohništi vytrvale přibližovali dva zvědaví velicí brouci. Před ohništěm jsem je naložil na lopatku a odhozením do lesa jim zabránil v sebevraždě upálením.

Oheň jsem rozdělal právě včas - na pravém vnitřním stehně jsem hned na to objevil dost nacucané klíště. Ani si nepamatuji, jestli jsem vůbec kdy klíště měl. Ale v lékárničce, kterou kvůli dětem vozím, mám dvě pinzety na klíšťata. Pohodlně jsem ho za Jirkovy asistence tou větší odstranil a hodil do ohně.

Jirka se jal připravovat večeři – měli jsme rohlíky a k nim opečené špekáčky, klobásu a eidam.

Po večeři jsme chtěli u ohně konečně nerušeně posedět, ale oba dva jsme brzy zvadli a šli spát.

V pátek opět bylo počasí na koupání a 1. noc pod skalním převisem byla teplá a suchá.

Sobota 26. 7. 2025

Ráno jsem už nějakou dobu šukal po světnici, jak by napsala Božena Němcová v Babičce. Ohniště jsme s Jirkou postupně uhasili už v noci a já ho a jeho okolí hned po probuzení lehce zasypal listím a větvičkami, aby bylo vidět, že už dlouhou dobu ho nikdo nepoužil. Pomalu jsem balil, když tu se z dálky ozval zvuk auta a neustále se přibližoval. Byli jsme na vyvýšeném místě nad lesní pěšinou, procházející těsně okolo nás a kola byla položená. Takže jsem se položil také a sledoval, co se bude dít.

Byla to dodávka s vlekem a pomalu se šinula vzhůru k nám. Přímo pod námi se i s vlekem otočila a zastavila asi o 50 m níže od nás. Vystoupil chlap s ženskou a hned se ozvaly zvuky pil. Jeden festovní, od opravdové poctivé motorovky a druhý slabý a vysoký od elektrického pižlátka.

Ulevilo se mi – byli to kolegové ve zločinu. Zatímco my ho spáchali svým ohništěm, oni tímto nákupem dřeva.

Nebylo ale třeba na sebe upozorňovat, proto jsme s Jirkou po celou dobu zůstali vleže a až do odjezdu dřevorubců nezpozorováni. Jirka s tím ovšem vůbec žádný problém neměl – spal nerušeně pořád dál, pouze přestal být nejhlasitějším zdejším nočním a nyní i denním tvorem.

Sbalili jsme a odjeli. Do Mšena jsme se nevraceli přes Ráj, kde to Jirka už zná, ale pokračovali jsme okolo Pobudy ke Grobiánovi a kaninskými serpentýnami nahoru. Byli jsme naloženi a kopec jsme proto jen vyšli.

U strejdy jsme nechali kola a šli na oběd opět do Obecníku. Já si dal hovězí kung-pao a vyhodnotil ho, jako 3. nejlepší jídlo. Jirka měl kuřecí stehno s nudlemi, salátem a mísou sójové omáčky.

Co se týče jídla, tak Jirka jí prakticky to samé, co já. Ani moc nesnídá, stejně, jako já. S Kubou je to trochu problém, maso a normální jídlo moc nejí a chvíli trvalo, než jsme vyřešili jeho snídaně. V Kiosku sice buchty a koláče měli, ale Kubovi moc nejely a tak jsme to nakonec pořešili piškoty.

Hospodská jídla byla dobrá, ovšem Jirkovo pečení na ohni bylo nejvíc a vrcholem byly makrely na klacku. Ty nám sice na prut napichl náčelník Kiosku, kde jsme bydleli, ale pekl a servíroval Jirka. V Kiosku jsme si ale po zavíračce debužírovali i dalšími mňamkami náčelníkem osobně připravenými a upečenými.

Cestou z Obecníku jsme se opět stavili pro Jirkovy klobásy a pár rohlíků k eidamu a špekáčkům, co mi zůstaly ze včerejška.

U strejdy se Jirka opět přepnul do virtuálního módu a při vyrušení prudil. Jako včera.

Celé odpoledne jsme měli na poslední vykoupání u strejdy pod sprchou a sbalení úplně všeho, protože ráno se sem už vracet nebudeme a pojedeme rovnou na Mělník.

Já už měl sbaleno a nahoře v batohu jsem měl druhé čisté stejné tričko a kraťasy, do kterých jsem se chtěl převléknout ve vlaku. Bylo mi divné, že to tričko voní, jako bych ho zrovna vytáhl z pračky a když Jirka hlásil, že své čerstvě vyprané tričko nemůže najít, myslel jsem si, že je jeho. Nechtělo se mi znovu vše z batohu vyndávat, abych zjistil, které tričko je Jirkovo a když Jirka navrhnul, abych ho vyzkoušel, oblékl jsem ho. Pasovalo, takže bylo mé a Jirkovo tedy musí být někde v batohu. Pod převisem, až vybalím, tak ho najdu.

Rozloučili jsme se se strejdou a stejně, jako včera, přes Romanov a Ráj, dojeli na Dolinu a pod naši skálu. Opět jsme se přesvědčili, že tady od našeho odjezdu nikdo nebyl a znovu upravili ohniště k použití a vybalili karimatky, spacáky a další věci na plachtu.

Tady byla vyřešena záhada Jirkova cestovního trička – měl jsem všechny tři – použité, čisté a voňavé. Bylo opravdu Jirkovo a zjistili jsme to, když jsme trička přiložili k sobě – bylo menší. Zvláštní – vůbec mi nepřišlo, že na sobě mám tričko minimálně o dvě velikosti menší, když jsem ho zkoušel.

V každém případě jsme tak vyřešili veliký problém, protože Jirka dodržuje cestovní rituál – v čem přijede, v tom také odjede. Můj rituál je trošku jiný, ale taky ho dodržuji – po celou dobu, co jsem u ohniště, mám jeden jediný pohrabáč, který si pečlivě střežím a na oheň ho přikládám, až jako úplně poslední – na znamení toho, že je opravdu konec.

Na rozdíl od včerejška jsem k Jirkově nelibosti dneska na Dolinu spěchal. Dokud je sucho, protože večer mělo pršet a v noci měla přijít silná bouřka.

Oheň dneska rozdělával Jirka. Hezky si nachystal hromádky na podpal. Od nejjemněších větviček, přes trošku silnější klacíky, až po klacky, které už oheň udrží. Aby to vše měl po ruce a mohl postupně jen přikládat. Pomocí křesadla měl vykřesat kvalitní jiskru a tou zažehnout březovou kůru. Doposud vždy oheň rozdělával jen pomocí sirek, a já chci, aby se naučil pracovat také s křesadlem.

Křesadla jsou různá, měkká magnéziová, která se dají i strouhat a s nimiž je podpálení skoro čehokoliv snadné. Ale takové křesadlo nic nevydrží a je hned pryč. Já mám křesadlo tvrdé - švédské, armádní a to je prakticky nezničitelné. Ale taky s ním něco zapálit až tak snadné není. Chce to cvik, protože kvalitní jiskra sice půl ohně je, ale aby byl oheň celý, musí od ní taky něco chytit. A to pro začátečníka bývá problém.

Přesvědčil se o tom i Jirka, kterému se kvalitní jiskru vykřesat párkrát podařilo, kůra chytla, ale než se stačila rozhořet, Jirka ji nožem při dalším nadbytečném škrtnutí vždy ihned uhasil. Když se mu to opakovalo, na křesadlo rezignoval a vyžádal si sirky.

Po večeři jsem odložil rozžhavený rošt vedle ohniště, aby vychladl, než ho uklidím. Jeho chladnutí jsem urychlil tím, že jsem vzápětí na něj šlápl, když jsem udělal krok pro klacek na přiložení. Pronikavou bolest od rozžhaveného roštu jsem okamžitě překryl bolestí ruky, když jsem uskočil a padl na připravené klacky s ulámanými ostrými větvičkami.

Když jsem se trochu vzpamatoval, namazal jsem spáleninu infadolanem, obul ponožku a pohyboval se po špičkách.

Byla to naše poslední noc a s Jirkou jsme plánovali u ohně vydržet dlouho do noci, až do tří. Měla přijít bouřka a chtěli jsme si ji pod převisem vychutnat a natočit, jak okolo nál létají hromy a blesky.

Bohužel, stejně jako včera nás skolila únava a o půl jedenácté jsme šli spát. Únava už byla znát i na mně a na památku, že to nezabalil a vydržel 9 dní a 8 nocí, z toho poslední dvě jen pod skalním převisem, Jirka dostal i druhý památeční nožík.

Já se vzbudil za tři hodiny, sedl si k ohni a čekal na bouřku. Trochu zapršelo, ale bouřka nepřišla. Věci na plachtě jsem odsunul blíže ke skále a se svítáním jsem do ohně přiložil pohrabáč a šel spát.

Neděle 27. 7. 2025

Protože vlak z Mělníka nám odjížděl ve 12:11 hod., naplánovali jsme vstávání na osmou, s tím, že je to dostatečná doba na sbalení, abychom do 10. hodiny skálu opustili a pohodlně se včas dostali na Mělník a stihli vlak.

Ohniště bylo vyhaslé, takže jsme ho a jeho okolí jen posypali listím a větvičkami, jako včera. Sbalili jsme se a v 9:30 hod. vyrazili. U Pobudy jsme se umyli, ale vodu do bidonů jsem si doplnit zapomněl.

Na Mělník jsme se bez problémů dostali před jedenáctou a oproti původnímu plánu jet přes Prahu a Plzeň, narychlo jsme nasedli do vlaku do Ústí na Labem, který už byl připravený k odjezdu.

V Ústí jsme se podivili, že na nádraží tak velkého města jsme úplně sami, když jsem si všiml, že stanice se jmenuje Ústí – západ. Výpravčí mě uklidnil, že jedeme správně a že máme nastoupit do zeleného vlaku, který za chvíli přijede. Když jsme se k němu vydali, výpravčí na to, že tento vlak sice zelený je, ale sem tam má oranžové doplňky, takže on to není. Ten náš je zelený celý.

Zdárně jsme nastoupili do správně zeleného vlaku a dojeli do Mostu. Odtud už jsme měli jet Krušnohorem až do Chebu. Jenomže to mělo maličký zádrhel – měli jsme s sebou kola a tento vlak je pro kola povinně místenkový. A my místenky pro kola neměli.

Vlak přijel a my šli k vagónu pro kola. Tam už číhal průvodčí a hned, jestli máme místenky. Pravím, že ne, ale rádi si je koupíme, pokud je místo. Místo bylo, ale nikdo nevěděl, jestli cestou nepřistoupí někdo s místenkou. Naštěstí byl průvodčí vstřícný a než vlak odjel, zjistil daný stav a místenky nám zajistil. Nastoupili jsme a už bez problémů jsme se dostali do Chebu a po okamžitém přestupu do Hazlova, kam jsme přijeli v 15:59 hod.

---

Na kolech jsme ujeli o maličko více, než jsme se s nimi natahali po skalách a skalních schodech. Garmina jsem sice utopil, ale po odečtení toho, co jsem najel před Mšenem, od celkových km za červenec, co mám v měřáku na kole, mi vyšlo, že jsme najezdili a nachodili 223 km.

---

Na tomto výletě je krásně vidět, jak se se zátěží vyrovnává mladý a starý organismus.

Ono se to nezdá, ale náročné to být muselo, protože jsem se ke svému překvapení vrátil skoro o 2 kg lehčí (čekal jsem to obráceně, jak to bylo vždy po návratu ze soustředění), a to, aniž bych nějak pociťoval, že málo jím. Spíše naopak, jedli jsme fest a já ještě dojížděl zbytky, abych hostitele neurazil, že to necháváme (zejména večer v Kiosku, protože připravené večerní kioskové grilovací orgie byly většinou neplánované). Tak rychle jsem váhu ztrácel vždy jen tehdy, když mi před prvním závodem přicházela forma a já si tak mohl nakládat víc a zběsileji, než normálně. Velkou zásluhu na tom určitě bude mít nepřetržitý několikadenní celodenní pobyt venku a nepohodlný spánek, způsobující akumulaci únavy.

Sice mě po návratu skolil moribundus, ale kluci se vyspali a byli zregenerovaní. Já se z toho vzpamatovával několik dní.

Takže kluci si zaslouží opravdu velikou pochvalu, že to dali. Byla to skutečná zkouška odolnosti a schopnosti snášet a vyrovnávat se několik dní v kuse s fyzickou i psychickou zátěží a kumulovanou únavou.

---

Kdo má čas, čte raději obrázky, než text a chce si vychutnat autentickou atmosféru, vřele doporučuji videa na Rajčeti. Jsou chronologicky uspořádána a spojena by vydala na film. Takto jsou, bohužel, přerušována odrazujícími otravnými a dlouhými reklamami.

Všechna videa a fotky jsou zde: HSAB 2025-29: Mšeno 19. 7. 2025 - 27. 7. 2025 – hsab – album na Rajčeti

Pavel z Hazlovské sekce