U turniketu na železničním přejezdu Vašík marně hledal, kam že se to vhazují peníze.

Večer, když jsem lámal větev na oheň, postavil jsem se k tomu tak šikovně, že jsem si pěstí vyrazil levé oko. Zmlácený a poloslepý jsem musel vydržet až do rozednění,

Když jsem ráno otevřel oči, ale k opuštění spacáku se stále moc neměl, Jirka se nade mne postavil: „Já čekám!“

Jel jsem za Jirkou a když jsem viděl, jak svými hladkými, ale širokými gumami prohrábl hutnou bahnitou louží skoro suchou strouhu, rychle jsem do ní vjel, než se naplní vodou.

Do Aše jsme dojeli bez komplikací a v klubovně kluci zapůsobili jako zjevení z jiného světa, když se mokří, jako potkani, a v dobré náladě usadili za stolem.

Abychom se vyhnuli komplikacím při setkání s módní policii, zvolil jsem trasu, kde je minimální šance ji potkat i za hezkého letního počasí.

Použil jsem tedy neprůstřelný argument ze starého slavného francouzského filmu „Knoflíková válka“, kdy si jedna parta kluků volila svého šéfa a kterémužto argumentu dokonale rozumí úplně každý kluk.

Když se ale cesta začala ztrácet, až definitivně zmizela ve vzrostlém lesním porostu, došlo i klukům, že jsem opět zabloudil.

Dost světla na opatrnou a tichou chůzi, aby viděl, kam šlape a slyšel vzrušený dech zvířete, které ho z bezprostřední blízkosti mlsně pozoruje a připravuje se ke skoku. 

Myslím, že ani Jirka ani já v noci nebudeme spát - Jirka od radosti a těšení se na nové kolo a já od žalu, že jsem Michalovi přenechal 1 440 g lehoučkou vidli Sid Team, co se mi doma 15 let válela bez užitku.

Mlha přede mnou a 1°C, mlha za mnou a 3°C. Mezi tím mlha všude okolo mne a 2°C.

Protože ale sirky dětem do rukou nepatří, musí se Jirka naučit používat křesadlo.

V pravotočivé zatáčce sjezdu k nádraží se Jirka zrakvil. Zadní kolo mu při brzdění šlo do smyku a Jirka jako skoba zůstal viset na zábradlí.

Buďto budou mít oheň a opečené buřty a klobásy nebo obžerstvení proběhne za studena u vyhaslého ohniště. V tomto případě na tom bude nejlépe Jirka, protože vlašská klobása je moc dobrá i studená.

Dnes jsme poprvé vyjeli kompletní – Jirka, Samuel, Kuba, Vašík a já. 

Byl jsem zvědavý, jak kluci umí rozdělat oheň a navrhl tradiční soutěž – oni se třemi sirkami a já s křesadlem. Kdo bude mít oheň dřív a hlavně trvalý.

Pamatuji si to moc dobře, dodnes mám na pravé noze nádhernou, skoro deseticentimetrovou jizvu od zdola nahoru rozkrojeného lýtka.

Kluci byli dávno hotoví a čekalo se na mne. „Už je to minuta“, hlásil Vašík. „To víš, prostata, už nejsem nejmladší“, odpověděl jsem mu. „Vím, žláza za močákem“, Vašík na to.

Chyba se vloudila až v okamžiku, když se děda zeptal, proč sedím pod Muchomůrkou, když jsem se zrakvil už nad 3. lavičkou pod Kokořínkem...

Málokdy ale někdo z nás přišel domů zkrvavený nebo třeba se zatlučeným hřebíkem v těle, jako se to povedlo mému bráchovi, když na něj z lešení skočil a dobelhal se domů i s prkýnkem, k noze pevně přibitým.

Tam, kde ostatní končí, my začínáme.

Když jsem se podivil, proč Samuel ve sjezdu tahá nohy po zemi, dostalo se mi bezelstné odpovědi, že nějak brzdit přece musí. Kouknul jsem pořádně a málem mi vypadly oči – lanka obou brzd končila omotána jedno na noze vidlice a druhé na zadní vzpěře.